Petr Forman: Distanc lidí byl veliký, ale ledy už se prolomily

Je ale přesvědčen, že se nálada lidí vůči evropskému hlavnímu městu kultury už změnila.

Téměř osm měsíců z roku 2015 máte za sebou. Jak hodnotíte dosavadní průběh projektu? Co se podařilo a co spíš ne?
Člověk je tak nastavený, že sleduje to, co dělá sám, ale v tomhle případě je to obtížný. Jsem součástí velkýho kolektivu a ani bych nechtěl svoje věci nějak vytrhávat. Jsou dvě roviny – mluvit jakoby za projekt a objektivněji a druhá věc jsou ty moje věci, které sleduju daleko pečlivěji a záleží mi na nich, protože jsou to takový moje děti.

Obecně musím říct, že jsem strašně rád za to, co teď cejtim. Dalo by se opřít o to, co člověk vidí, co čte, jaké jsou názory – i to se nesmírně změnilo. Ta nálada lidí, kteří se o tom projektu nějak dozvěděli a nějakou měli reakci a dneska ho možná sledujou a někde se k němu přiblížili. Ten distanc lidí, kteří tady žijou, byl velikej a nedal se přehlédnout.

Čím si vysvětlujete, že lidi projekt Plzně 2015 nevzali za svůj?
Je to logické a stane se to všem městům. První věc je, že to vzniká shora – někdo s tím přijde, ale město to musí chtít, jde o jeho projekt. A tím to je trošku v té dnešní náladě, kdy lidi vnímají politiku s odstupem, poznamenaný. Problém je v tom, že je to řízené shora – Evropou, městem, nějakou partou lidí, to je jedno. V našem týmu je dneska mimochodem pořád většina místních.

A druhá věc?
Ten projekt se strašně dlouho připravuje. Plzeňáci se to, že vyhráli, dozvěděli někdy před pěti lety a pak se z jejich pohledu nic neděje, protože to množství práce spojené s přípravou prostě nemůžou sledovat. Rok, dva, tři nic a celý to spadne dolů. Lidi si říkají: To je podvod, nic není vidět. To je neskutečně psychicky namáhavý období, který prožije každé město. Když tohle přežijete, přijde rozhodující moment.

V čem rozhodující?
Čekáte, co se stane. Vy se předem nedozvíte, jestli ta odvedená práce byla špatná nebo dobrá, dopad se objeví, až když se něco začne fyzicky dít. Dopad je dvojí – co to přinese místním lidem a co to přinese městu vůči Evropě a lidem, kteří tu nežijou. A na oba aspekty se musíte dívat. Já jako člověk, který žil většinou na druhé straně a chtěl, aby přišlo publikum na jeho představení, myslím v první řadě na ty lidi a jejich zážitek. Vím, že kdokoli přijde jednou dvakrát a nebude spokojenej, nedotkne se ho to, už nikdy nepřijde. To pro mě byl klíč, když jsem začal přemýšlet, co vybírat. Ale obrovský tlak je i v tom, jak se chcete ukázat Evropě, co jim chcete nabídnout, jak je chcete přivítat a jak se chcete změnit, abyste je vůbec mohli přivítat. S čím chcete jít dál, protože ono se to za těch 25 let zase moc nezměnilo. Fyzicky jo, Plzeň se změnila a jsou to obrovské změny, ale v hlavě se toho moc nemění. Máme pořád za sebou těch čtyřicet let a jen krůček po krůčku si bouráme hranice a předsevzetí, které nás podvědomě nebo i vědomě omezují.

Platí to i v kultuře?
I v kultuře. Přiznávám, že jsem chtěl být… ne poplatnej, to vůbec. Ty věci, které jsem se za sebe do toho projektu snažil dostat, vůbec nejsou prvoplánový, jako že každej na ně poběží, to ne. Takhle by to ani nešlo, ten projekt má být pořád na hraně komerčního a toho umění a kousek za ní. A umění by mělo pořád tu hranici posouvat, ty věci nemusí být úplně srozumitelné každému. Za to svoje, tedy nový cirkus a divadelní věci, můžu být asi spokojený. Za to jsem strašně rád, ale měl jsem to asi jednodušší, protože jsou to atraktivní žánry. Ale vidím i ty části projektu, které tak atraktivní nejsou a nečeká se, že strhnou lavinu. Ty budou mít větší a dlouhodobější dopad, jsou to neviditelné projekty, ale nesmírně důležité.

Když jste loni na podzim oznámili, že se tu během roku vystřídá přibližně desítka nových cirkusů, spousta lidí si ťukala na čelo s tím, že je to bláznovství, že na to lidi chodit nebudou. Považoval jste to za risk?
V jednu chvíli jsem se nad tím začal zamýšlet, jestli jsme toho neudělali víc, než budou lidi schopní vstřebat a pojmout. Vedle toho totiž běžela spousta jiných akcí, ale jiného žánru, třeba výstavy, které si nekonkurují. Po zahájení jsem měl pocit, že ten projekt musí být vidět. Jste v blbý době – v zimě, kdy se na ulici nedá nic dělat, a když to dáte do divadla, zase jste zavření a je to pro pár lidí. Proto jsem chtěl, aby Dimitri stál na náměstí – aby lidi viděli, že se projekt rozběhl, že se něco děje. Dimitri byla nečekaná bomba, návštěvnost sto procent a to udělalo takové to: 'Bacha, to je dobrý. Možná bychom se mohli jít podívat i na druhej.' A lidi chodí pořád. Počítal jsem taky s tím, že o tento žánr je obecně obrovský zájem. Udělal se kus práce i v propagaci – nejde jen přivézt dobré věci, ale umět je lidem i nabídnout. Musíte nejen zlomit distanc, ale i získat zájem.

Máte pocit, že už je Plzeň na vaší straně?
To bych si netroufl říct, ale mám pocit, že lidi vnímají ten projekt daleko pozitivněji, ne-li úplně pozitivně. Když lidi něco vidí a řeknou, že se jim to nelíbilo, tak to beru, na to musí být člověk připravený, ať už dělá cokoli. Ale co mě trápí, nebyl jsem na to zvyklý a je to blbý… že lidi kritizujou věci, který ještě ani neviděli. Plzeň 2015 byla v negativním světle – a byly důvody, proč se tam dostala – ale říkat od začátku: to bude blbost… Tyhle předsudky jsou špatný. Je to škoda pro lidi, kteří si často zavřou dveře tam, kde by viděli něco pěknýho.

Říkáte, že jste pořád měl obavy, jestli lidi budou chodit, jestli se to bude líbit a podobně. Přišel už pocit, že to dopadne dobře?
Já to měl spíš ve vlnách. Vždycky jsem se nadchl a pak mi to skočilo k nějaký depce a tak pořád dokola.

Téměř dvě třetiny roku už máme za sebou. Co považujete za jejich vrchol?
Co já považuju za úspěch, má dvě kritéria. Jednak jsou to věci, které jsem zažil jako divák. Tam patří výstavy – Lindauer a Trnka, taky ten japonský orchestr. To mě strhlo. Lindauer – to je obrovská událost, nesmírně náročná na přípravu. Trnka totéž – Plzni se podařilo vrátit na výsluní takového velikána, jakým byl Jiří Trnka. Jsem v takovém věku, že už jsem na to pyšnej. To samé Ladislav Sutnar. To, že takový člověk, tady zapomenutý, má muzeum v New Yorku, je paradox. Že se dneska sem vrací, že se o něm především v Plzni ví, je super. Totéž Adolf Loos. To považuju za obrovsky významné i do budoucna.

A z toho, co jste zažil i z druhé strany?
Tam beru v potaz i to, že vím, jak bylo těžké sem ty lidi nebo soubory dostat. Třeba bráchové Bubeníčci, to jsou borci. Jsou tady od nás, rozumím jejich humoru a poetice, ale to, jak odjeli, jak se srovnali v cizině i s konkurencí, jak je to nakoplo, to je ta vzácnost těchhle kluků. A pak zahájení – to je celá obrovská kapitola. Tam jsem zažíval ty momenty, jak jste se ptala, kdy jsem si řekl, že to půjde. Zahájení proběhlo plus minus tak, jak jsme si to naplánovali, já byl v euforii, že se to povedlo. Pak přišla vlna kritik, což mě srazilo, a říkal jsem si: Sakra, nedopadlo to, nepovedlo se to, celý rok bude blbě. Kdyby převážil u lidí pocit, že to nefungovalo, riskujeme, že to celé dopadne špatně. Pak jsem viděl zájem, lidi začali chodit – výstavy, Festival světla, a to se začaly lámat ledy.

Co zajímavého Plzeňany nebo i další návštěvníky letos čeká?
Je toho dost. Třeba hned příští týden obří loutky, a to neříkám jen proto, že se kolem toho pohybuju. Těšil jsem se na francouzský soubor Royal de Lux, což je obrovské divadlo, ale ten nakonec neklapl z mnoha důvodů. Takže s napětím očekávám španělský Carros de Foc. Plzeň zažije něco, co se jen tak nevidí.

A na co se těšíte vy osobně?
Až bude za námi zkoušení a přípravy UbuDneS. Je těžký mluvit o svých věcech, než jsou hotové, ale doufám, že to bude dobrý. Je to ambiciózní, nesmírně zajímavej projekt. Z mého pohledu originální koncept pro lidi, co do divadla moc nechodí. A pak se těším, až přijede cirkus Aïtal, což je kluk s holkou, vtipný jednoduchý malý představení. Dobré věci se určitě objeví během Skupovky začátkem září – třeba vietnamské vodní divadlo. To není strhující příběh, aby si lidi nemysleli, ale je to tradiční, díváte se do jejich kultury, do jejich země. Taky Festival Divadlo, tady toho bude… Ale nečekejte, že budu všechno znát. (smích)