Zoufale scházejí i lidé, kteří by pomohli s doučováním dětí v pěstounských rodinách. Problém se v Plzni poměrně daří řešit, hůře vypadá situace ve vesnicích západních Čech, kde ale početnější rodiny s dětmi v náhradní péči nejčastěji žijí.

„Téměř všechny děti v pěstounské péči mají potíže s učením a já se tomu po ústavní výchově nedivím. Dětem prostě schází jistota a pevné vazby,“ míní psycholožka Nina Vodičková. Podle ní by u nás měl fungovat namísto ústavní péče systém pěstounských rodin, které dětem rodinné zázemí poskytnout mohou. Zájemců, jenž se touží stát pěstouny, ale příliš není. Zatímco v zahraničí čekají rodiny na dítě do péče třeba i čtyři roky, v západních Čechách je počet žadatelů a dětí vyrovnaný.

„V Plzeňském kraji je zhruba 70 pěstounských rodin a v Plzni asi jen deset. Jedním z důvodů, proč je jich tak málo a proč je Česká republika na první místě na světě v nejvyšším počtu dětí v ústavech na počet obyvatel, jsou finance. Stát sice pěstouny určitou částkou podporuje, ohodnocení je ale malé,“ vysvětluje vedoucí poradny Daria Tolknerová. Uvádí příklad pěstounů z Pošumaví, kteří se starají o 10 dětí, čtyři z toho jsou vlastní a jen za regulační poplatky ve zdravotnictví utrácí desetitisíce korun. Na rozdíl od ústavů od nich totiž osvobozeny nejsou. Rodina, která se stará o tři děti nebo jedno postižené, například dostává od státu 17 tisíc korun měsíčně.

„My poskytujeme rady psychologické i sociální pěstounům nebo rodinám, které by se jimi stát chtěly. Jednou měsíčně pořádáme takzvané Kulaté stoly, kde mají pěstouni možnost probrat témata, která je zajímají,“ říká Tolknerová. Měli například stůl věnující se specifikům dospívajících v pěstounské péči. Problémy v adolescentním období jsou typické. „Děti více hledají sami sebe, často nevědí, kam patří, touží být s pravými rodiči, ale ti o ně nemají v řadě případů zájem. Spolupráce náhradní a biologické rodiny u nás totiž stále vázne,“ jmenuje zásadní problémy Vodičková.