V roce 1965 jsem ukončil Střední zemědělskou školu a za zmínku stojí snad to, že jako  nejlepší student jsem byl navržen do KSČ. To byla pocta jako hrom. V té době jsem si nikdy nepředstavoval, co to obnáší a jakým budu členem v této straně. V roce 1966 jsem nastoupil Vojenskou základní službu do Vojenského útvaru na vojenském letišti v Praze Kbelích. Dá se říci, že celá vojna proběhla bez komplikací. Docela mě i bavila. Sportoval jsem za Duklu Praha, politicky jsem se angažoval jako vedoucí vojenské mládeže na útvaru a úzce jsem spolupracoval s ÚV KSČ. Zařizoval jsem kulturní a politické akce, hodnocen jsem byl jako vzorný voják a byl jsem pravou rukou velitele útvaru. Vzpomínám na vojnu jen v dobrém, až na samý konec a závěr základní služby.

21. srpna 1968 ve 21.00 hodin byl vyhlášen bojový poplach, ale takový zvláštní. Jiný, než na jaké jsme byli zvyklí. Velitelé nás postavili do pozoru, sebrali nám zbraně a sami se nevyjádřili, co se děje. Nad Prahou létalo hodně těžkých nákladních letadel bez označení. Z letadel se na letištní věž vysílačkou ozývaly povely k přistání, ale naši velitelé nereagovali. Všichni chtěli přistát na vojenském letišti. Z věže se zpětně ozývalo, že máme rozbitou ranvej, tak žádosti a rozkazy ze strany spojenců byly, abychom rozsvítili aspoň obrysová světla, že náklady budou shozeny pomocí padáků.

Ani k tomu nedošlo, tak všichni posléze přistávali a shazovali těžkou vojenskou techniku na Ruzyni. Ve Kbelích vylétlo několik našich migů na obranu, ty už jsem ale nikdy neviděl. Údajně zůstaly v Jugoslávii.

Bylo nám divné, že čtrnáct dní před okupací startovaly vrtulníky s vládními funkcionáři a politiky, a nikdo nevěděl. kam letí. Z Ruzyně osvobozující jednotky spřátelených armád, zejména ruští osvoboditelé, okamžitě s tanky a děly najížděli do matičky Prahy. Okolo Prahy mířila děla a projížděly tanky směrem na Prahu. Protože mám Prahu rád, šel mi mráz po zádech.

Stačilo málo a Praha byla srovnána se zemí. Údajně se snad čekala nějaká kontrarevoluce. Následovaly dny plné napětí a nejistot. Ve dne přijel na letiště nějaký komandír s 50 ozbrojenými vojáky, kteří přišli obsazovat vojenská letadla a vojenskou techniku. Protože jsem uměl dobře ruštinu, společně s velitelem útvaru jsme šli vyjednávat proti ostrým zbraním a řešit situaci. Na útvaru se sešlo několik velitelů, kteří okamžitě organizovali menší odpor, ale to bylo spíše dětinské. Na příjezdovou silnici jsme házeli vyrobené skoby a snažili se zabránit vjezdu. Jednalo se o takové sabotáže.

Velitelé museli odejít, nebo byli vyhozeni novým štábem, zůstali jen ti, kteří se rychle převlékli a hráli si na hrdiny. Sami záklaďáci jsme do Prahy vozili za bundokošilema letáky s nesouhlasem danému režimu. Jednou mě spatřil šikmooký malý tankista a honil mě s tankem po chodníku na Václaváku. Ruští vojáci kontrolovali autobusy a sbírali hodinky a fotoaparáty. Bylo mi líto rozstříleného Národního muzea, ale oni stříleli všude, nejen do Rozhlasu, ale i na Dům potravin, byli dezorientovaní a plnili jen rozkazy svých velitelů.

Hrůza, děs. Spojení s rodinou neexistovalo, pošta nešla. Náš ročník měl ukončit základní službu, prodloužili nám jí o dva měsíce, a to jsme ještě nevěděli, jestli nás pustí. Pustili nás až v říjnu, a já jsem mohl doma popsat skutečný stav událostí a své prožitky.

Měl jsem děvče v Horním Rozmyšlu a už před vojnou jsem, jakožto agronom, navázal vážnou známost. Vracel jsem se rád do této vesničky a na OZ Státní statky Dolní Nivy. Ještě v říjnu 1968 jsme se vzali v Lomnici u Sokolova. To už byl celý okres obsazený vojáky.

Cesta ze svatební síně byla komplikovaná, protože příjezdovou cestu do Dolních Niv přes Lesík zatarasily tanky, tak jsme nakonec museli do Horního Rozmyšlu přes Chodov.

Následovalo období dalších nejistot. Ruští vojáci byli ubožáci, vlastně ti, kteří přejeli hranice, ani nevěděli, kde jsou. Přijeli někam do lesa, bez jídla, bez benzínu a nafty. Ti všichni také byli hned vráceni zpět do NDR a přijely nové posily. Ještě, že rostly houby a nebo prodali nějaký ten benzin u silnice, a nebo žebrali po vesnicích něco k jídlu. Vzpomínám, jak jsme také rušili názvy ulic a značky a snažili se dezorientovat vojáky.

Odpor nás nutil zavírat hydranty a snažit se co nejvíce uškodit, nebo vyjádřit nespokojenost. A tak jak jsem byl 4 roky v KSČ a měl jsem rád SSSR, psal jsem si s kamarádkou z Leningradu. Ta byla také u nás na návštěvě. Sovětský svaz byl pro nás vzorem a příkladem, tak se dohodlo v dílenském výboru KSČ, že odevzdáme všichni červenou knížku, tehdy na OV KSČ v Sokolově.

Našli se však i jedinci, kteří se okamžitě dokázali převléci a ti nám pak ukazovali a diktovali. Dále následovalo prověrkové období, kdy jsme se každým rokem jako vedoucí THP pracovníci museli zpovídat a vyplňovat různé dotazníky, zda jsme souhlasili se vstupem vojsk států Varšavské smlouvy. Pokud ne, bylo na nás koukáno jako na méně kvalitní pracovníky a bylo nám vyhrožováno, že nemůžeme zastávat vedoucí funkce techniků.  

Ještě moje děti vyplňovaly dotazníky na přijímačky na střední školy, zda jsou rodiče v KSČ. A když ne, body šly dolu a přijímali se i slabší studenti s jinými názory. Práce v zemědělství mě bavila, ale nemohl jsem překousnout, že mě jako vedoucího hospodářství řešil výbor KSČ, ve složení dojička, traktorista a skladnice. Následovala léta více i méně úspěšná, a tak jsem do roku 1990 proplouval jak se dá a spíše mlčel, myslel si své a čekal, že jednou přijde ta doba, kdy odzvoní totalitě. Tak se také stalo a později ve státní službě jsem měl od politiky klid a hlavně čas na celou rodinu a přátele.

V říjnu oslavíme s manželkou 50 let společného života, zlatou svatbu. Kde jinde, než v Lomnici u Sokolova, se vzpomínkou na rok 1968.

Pavel Vaněček