Tam, kde mají jiní lidé knihy, má Pavel Zuber stovky lebek různých velikostí a druhů. V bytě to zkrátka vypadá jako v muzeu. Sám Zuber, který vystudoval přírodovědeckou fakultu a učí na základní škole, říká, že z toho dnes není příliš nadšený, ale jiné řešení ještě nevymyslel.

Kolik lebek v současné době máte?
Vedu si databázi, takže to vím přesně. 1711 kusů lebek a 1470 druhů. Ale bohužel už jsem zjistil, že existují na světě lidé, kteří jich mají víc. Vím o dvou.

V Čechách?
Je možné, že i tady v Čechách, ale o nich nevím. Vím o člověku z Belgie a Velké Británie. Těch sběratelů je poměrně hodně, ale oni se tím většinou nechlubí. Většinou mají tu sbírku doma na polici, nijak ji nevystavují.

Proč máte od některých druhů zvířat víc lebek?
To je opodstatněný, když ta lebka vypadá jinak – třeba samec a samice, mladý a starý kus a podobně. A taky tu mám psy. Kdysi dávno jsem měl takový nápad, který se mi tehdy na první pohled zdál dobrej, že by bylo zajímavý udělat databázi lebek různých psích plemen. Dneska vím, že je to poměrně dost nesmyslný, protože vnitroplemenná variabilita je stejně velká jako meziplemenná. Prostě určitě najdete dva jezevčíky, kteří budou mít míň podobnou lebku než třeba pudl a jezevčík, kteří si budou hodně podobní.

Kolik se vám jich podařilo sehnat?
Asi šedesát, ale teď už jich je míň, protože v okamžiku, kdy jsem zjistil, že to nemá smysl, dal jsem ty lebky třeba začínajícím sběratelům, za něco jsem je vyměnil nebo jsem je použil jako dekoraci. Sem tam po mně totiž někdo chce, abych udělal nějakou plastiku.

Chtěl jste mít někdy i lidskou lebku?
Už jako malý kluk jsem ji chtěl mít doma, dneska je mi to dost lhostejný. Když mi bylo tak patnáct šestnáct let, s kamarádem nás napadlo vykopat hrob. Ale tenkrát jsme nevěděli, jak hluboko je to zakopaný, a navíc jsme cestou na hřbitov zabloudili a dostali jsme se domů až asi po třiceti kilometrech. Už mě to ale dávno pustilo.

Jak dlouho se sbírání věnujete?
Asi od 22 let, takže už skoro dvacet let.

Pavel Zuber se svou sbírkou lebekVzpomenete si ještě na tu první lebku?
To nejde, ona ani žádná vyloženě první neexistovala. Protože ono to nebylo tak, že bych se jednoho rána probudil a řekl si, že budu sbírat lebky, vznikalo to postupně. Když jsem studoval vysokou školu, byl u nás velký boom fantasy literatury. Začaly různé hry na hrdiny, já a mí kamarádi jsme tím byli posedlí, mlátili jsme se gumovými meči a předstírali jsme, že jsme různí barbaři a kouzelníci a podobně. K tomu se hodily různé rekvizity.

Třeba lebky…
Přesně. Já studoval přírodovědeckou fakultu, dělal jsem výzkum v terénu, lovil jsem různá zvířata, drobné savce, tak jsem lebky používal jako dramatické rekvizity. Odborně to nemělo žádný význam, ale z tohohle se později začala vyvíjet ta sbírka. Byla čím dál tím odbornější, až tu emocionální či dramatickou stránku zcela ztratila. Takže zkrátka nemůžu říct, která byla první. Navíc ty první lebky, třeba různých ryb, už v té sbírce ani nemám, protože se vyvíjelo i moje preparátorské umění a ty první věci byly udělané špatně nebo ne dost dobře. Což mě mrzí, protože mezi tím byly a jsou věci, které už dneska těžko seženu.

Například?
Třeba tuňák, který vážil asi sto kilo. Tuňáci můžou být mnohem větší, ale shání se špatně. Součástí lebky ryb můžou být očnice, které jí prospějou. Jednak je to její součást a jednak vypadají dobře. Tehdy mě ale nenapadlo tam nějaký očnice dát. Dneska je mi to líto, ale co s tím? Tady v Čechách, kde není moře, asi novou hlavu neseženu. Maximálně až pojedu na Srí Lanku, tak pak zpátky v batohu povezu padesátikilovou hlavu.

Pavel Zuber se svou sbírkou lebekKterá z lebek je pro vás nejvzácnější?
Já nevim, nemám žádnýho svýho oblíbence. Nejstarší lebkou z ryb je candát z roku 1999, savci se mi do sbírky dostali dřív – netopýři, hryzec, krtek, něco, k čemu jsem se dostal, když jsem studoval. Netopýra velkého mám z Kyselky a to bylo docela štěstí. Šel jsem po Kyselce, viděl jsem školu s velkou plechovou střechou a řekl si, že by tam mohli být nějaký netopýři. Poměrně odvážně jsem zazvonil, ředitelka si myslela, že jsem nový učitel, což jsem ale nebyl, a ona mě pustila na půdu. Opravdu tam byla kolonie netopýrů a spousta mrtvých. Moje srdce se zaradovalo, protože usušenej chcíplej netopýr byla dramatická rekvizita vynikající pro ty naše hry. Našel jsem asi čtyřicet mrtvých netopýrů, pak jsem z jejich lebek dělal třeba náušnice, které jsem dával holkám. Lebky jsem ještě patinoval čajem, aby byly zahnědlé, zoubky jsem vyčistil kartáčkem a vytvořilo to pěkný barevný kontrast. I moje manželka je má, ale ví, že nebyla první, komu jsem je dal, a nevadí jí to. A pochopitelně od té doby, co jsme spolu, už jsem žádné další nerozdával.

Říká se, že chlapi lákají ženské na sbírku motýlů. Dá se ženská sbalit i na sbírku lebek?
Myslím si, že chlapi lákají ženský na sbírku motýlů maximálně ve filmu. Jednou jsem viděl krásný kreslený vtip – ženská je na posteli, s ní je tam chlap a ona říká: Sakra, já tu sbírku motýlů snad v životě neuvidím. Kdyby vás oslovil někdo a řekl vám, ať se přijdete podívat na sbírku motýlů a tvářil se u toho vážně, asi byste si myslela, že je mimo. Dá se to ale použít jako nějaká metafora, kdy tónem jasně naznačuje, že o motýly vůbec nejde.

A jak je to se sbírkou lebek?
Lákat jakoukoli ženu na něco, co vůbec nesouvisí s osobností, mi připadá trapný a měl jsem pocit, že to nemám zapotřebí.

Pavel Zuber se svou sbírkou lebekÚplně běžný koníček to ale není, jak to působí na ženy?
Řeknu teď něco, co vás asi nepotěší, ale čemu skutečně věřím. V sociální evoluci lidstva se u žen vyvinula jedna úžasná vlastnost, bez který už by lidstvo dávno vyhynulo – většina žen je připravena následovat své partnery. Když je jí nějaký muž sympatický, nebo ho dokonce miluje a bere ho jako potenciálního otce svých dětí, pak všechno, co dělá, pokud to není něco fakt uchylnýho, jí připadá skvělý. Takže nikdy žádnej problém nebyl, všechny moje partnerky to braly jako něco, na co můžou být hrdý. Byl jsem tím svým způsobem výjimečný a to je přitažlivé. To, co je teď vidět, je jen výsledek a ne všechny součásti práce jsou příjemný. A tam může dojít k určitému názorovému střetu.

Když potřebujete skladovat nezpracované hlavy?
Třeba něco, co smrdí. Já sám z toho nejsem nadšenej a uvědomuju si, že ne všechny součásti jsou příjemný, a to i pro mě. Hrabat se ve shnilý mrtvole není pro mě hezký, ale já už vidím ten výsledek. Ženy můžou vidět pouze ten postup. Samozřejmě to ale určitou toleranci vyžaduje. Největší problémy mám kupodivu se svou manželkou, protože je vegetariánka. Mrtvé zvíře tak na ni působí víc. Je to ale velmi tolerantní mladá žena, miluje mě, já ji taky, takže to není žádný dlouhodobý zásadní problém. Jen to občas vykypí.

Vy sám nejste vegetarián?
Nejsem a rád nosím kožené věci. To znamená, že musím akceptovat, že musí zemřít zvířata, dokonce už jsem jich pár zabil. Ale nemám rád, když se zvířata zabíjejí zbytečně – taková ta safari, kdy lidi loví zvířata pro zábavu. Boj člověka s puškou a zvířete je dost nerovný. Chápu, že vegetariáni mají v lecčems pravdu a že to zabíjení není správný, ale ještě jsem se nedostal tak daleko, abych tuto cestu přijal za svou. Na to mi to maso chutná moc. Ale myslím si, že každý, kdo jí maso, by si měl zkusit zvíře zabít. Aby viděl, jak ten život vyhasíná, a neviděl jen to maso nasáčkovaný v obchodě.

Jak dlouhá je cesta od chvíle, kdy se dostanete k nějaké zdechlině, až po vypreparovanou lebku?
To je různé, záleží, co je to za zvíře. Někdy to může být ještě ten samý den a někdy to může trvat třeba měsíc. Ne že bych na tom měsíc denně pracoval, ale můžou být různé technologické pauzy.

Pavel Zuber se svou sbírkou lebekJaké nástroje k tomu potřebujete?
Když jsem začínal a o preparaci neměl ani páru, používal jsem kupodivu nůžky a to maso jsem odstřihával. Dneska mi to připadá jako hloupost. Hodí se skalpel, čepelky jsou dost ostré. Když jsem si koupil svůj první, tak než jsem nasadil čepel, skoro jsem si uříznul půlku prstu. Na to se pak hodí Zuberův obvaz, což je takový můj vynález, který používám docela často. To se rána obváže toaletním papírem, pak se přelepí izolepou. Perfektně to funguje, normální náplast krvácení nezastaví. Vlastně je skoro zázrak, že jsem ještě nikdy neměl otravu krve, asi musím mít velmi silnou lokální imunitu.

A zpět k těm nástrojům…
Jo, kromě skalpelu ještě tupý skalpel na oškrábání. Pinzeta, jehelec, což je vlastně chirurgický svěráček, a pak taky háček na mozek, který jsem si vyrobil. Ten má tradici už ze starého Egypta.

Která lebka z vaší sbírky je největší?
Asi vůl, kterého jsem sehnal v Praze od jedné veterinářky. Než jsem si tu lebku odvezl, měla ji u sebe jedna moje kolegyně – v částečně očištěné podobě na koleji. Tam s ní bydlely další dvě holky, které asi musely být taky dost trpělivé. Měla to tam hozené v pytli ve sprše a moc to nevonělo. Pak jsem to vezl v batohu, rohy mi koukaly ven. Použil jsem na to nějaké deodoranty, ale to funguje jen částečně.

Z převážení takového biologického materiálu musíte mít určitě spoustu zajímavých zážitků…
Jednou jsem z Českých Budějovic vezl v batohu tři smradlavý beraní pololebky. A byl to poslední vlak do Plzně, takže jsem si nemohl dovolit, že by mě vyhodili z vlaku a já jel dalším. Takže jsem to dal do umývárny a dělal jsem, že k tomu nepatřím. Když prošla průvodčí, zjistil jsem, že ta umývárka je zamčená. Tak jsem za ní zašel a vysvětlil jí, o co jde. Nebyly z toho nakonec problémy, protože ona byla velice šťastná. Ona se totiž bála, že tam někdo schoval nějakou mrtvolu, zavražděného člověka a že se v tom vlaku stal nějaký hrozný průšvih. Takže to nakonec bylo bez problémů a ona byla ráda.

Kupujete si lebky do sbírky?
Kdysi jsem byl velmi rozhodnut si nekupovat lebky. Byla byste překvapená, jak jsou drahý. Snažím se svou sbírku orientovat na vodní živočichy, protože mi to umožňuje mít tu sbírku výjimečnou a v podstatě nejlepší i ve světovém měřítku, bez toho, že bych do ní musel investovat statisíce korun. Ale pochopil jsem, že u některých věcí se bez peněz neobejdu, takže jsem třeba koupil lebku kladivouna. Jinak bych se k němu nedostal, to by muselo přiletět tornádo, nasát žraloky kladivouny a vypustit je nad Českou republikou. Koupil jsem tu lebku v Austrálii a byla levná i proto, že byla špatně udělaná. Což je u takového zvířete opravdu škoda, takže jsem na ní pracoval měsíc. U kladivouna jsou umělé hrany čelistí, jedna očnice a ještě nějaké menší části, ale už ani sám nevím které, což je asi známka toho, že je to udělaný dobře. Jsem takový, že chci dokonalost. Proto jsem třeba nekoupil lebku tygřice. Chtěl jsem tygra, a kdybych koupil tygřici, tak bych pokaždý, když bych se na tu lebku podíval, byl naštvaný, že to není tygr. Než nedokonalý, to radši nic. Aspoň že tu manželku mám dokonalou.

Pavel Zuber se svou sbírkou lebekUčíte přírodopis na základní škole. Používáte některé lebky při hodinách?
Jasně. Nechce se mi tahat s rybími lebkami, protože ty se snadno rozbijou, ale takový krokodýl většinou vzbudí zájem. Je to zpestření hodiny. Jaký to má globální efekt, si nejsem jistej, nejsem v tomhle směru velkej optimista, protože dnešní žáci nemají o nic moc zájem. Ale to není úplně jejich chyba. Já kdybych vyrůstal ve stejné době jako oni, byl bych na tom úplně stejně. Vysvětlení je jednoznačné: virtuální realita servírovaná v počítačích nabízí úžasný zážitky za minimum snahy. Z vlastní zkušenosti vím, jak je to lákavé a jak velké nebezpečí je v tom skryté.

Je preparace ryb složitější?
Je to mnohem složitější. A to mě činí mezi sběrateli výjimečným, což mi lichotí. Rybí lebka je tak komplikovaná, že si preparátor musí v první chvíli říct, co do ní vůbec chce zahrnout – jestli třeba i žábry a podobně.

A proč zrovna ryby?
Ve druhé polovině 90. let se v České republice dalo překvapivě sehnat velké množství exotických ryb. Proč, to nevím, ale je to tak a byla to krátká perioda – tak pět let. V té době se daly sehnat různé druhy žraloků, tuňáků, sem tam nějaký mečoun, chňapalové, bylo toho víc než v nějakém přímořském městě v západní Evropě. A to byl materiál, který pro mě byl dostupný. Chtěl jsem, aby sbírka rostla, tak jsem sáhl po tomhle. Nikdo jiný to nepreparoval, jiní sběratelé se na to moc netvářili. Dneska už jsou rybí lebky v mnohem větší oblibě a já si lichotím, že je to částečně i mojí zásluhou.

Dá se preparací lebek uživit?
Mám jednoho kolegu, který se tím živí a dokáže to. Znamená to ale, že je byznysmen a to já neumím. Jako obchodník jsem moc měkkej, zvlášť v osobním kontaktu. Ani vlastně nevím, jestli by mě to bavilo, mě baví učení. Vadí mi jen to ranní vstávání.

Máte nějaký sen, kterou lebku byste ve sbírce rád měl?
Hodil by se tygr nebo rypouš sloní, špatný by nebyl ani žralok bílý nebo tygří, kosatka by byla dobrá nebo narval. Ale to nejsou sny, to mi připadá příliš přízemní na to, abych to nazval sny. Sny mám úplně jiné.