Pavel Janouškovec: Co jste komu dobrého udělali, jednou se vám v dobrém vrátí

Dostal jste Zlatého anděla, cítíte se jím být?
Andělé nás provázejí celý život. Jestli si dobře pamatuji z výuky náboženství v dětství, tak název vychází z řeckého slova angelos, což je dobrý posel. V učení církve se mluví se o tom, že každý člověk má svého anděla strážného. Kdybych byl poslem dobra, tak by to bylo krásné. Ale v každém z nás je trochu toho špatného, takže být jen dobrým andělem, to by člověk zpyšněl. A z pyšného anděla se stane padlý anděl. Takže když to shrneme, je to blízko tomu, že pýcha předchází pád, což je také z bible. Pyšný anděl se chtěl podobat Bohu a stal se z něj padlý anděl, ďáblík, který škodí. Tedy zlo, které na světě také je. Jde o střet dobra se zlem, které vlastně provází lidstvo od počátku. Pokud je člověk převážně poslem dobra, tak mě to těší.

Je pro vás toto ocenění jakýmsi vyvrcholením vaší práce? Jak jste vlastně začínal?
Začínal jsem v roce 1997 jako vedoucí domova pro matky s dětmi, o rok později jsem přebíral funkci ředitele Městské charity Plzeň od Anny Srbové. Vnímám kolem sebe velké množství lidí, kteří by si ocenění zasloužili. Bývají to nenápadní lidé, kteří pomáhají velmi nezištně, a nikdo o nich neví. Takže žádné ocenění nemohou dostat a ani ho nechtějí.

Pořád se točíme kolem bible. Co jste komu dobrého udělali, tak se vám jednou v dobrém zase vrátí. S tím nemůžeme prohloupit, i když všichni máme někdy slabší chvilky, v nichž se to zvrtne. Bez desítek dobrých lidí kolem sebe bych nic nedokázal, takže to beru jako ocenění dobré služby městské charity.

Jak se za dvacet let ve vaší práci pomoc potřebným změnila? Přibývá lidí, kteří se sami o sebe neumí postarat?
Jejich počty rostly dramaticky v dobách, kdy končily nebo se privatizovaly ubytovny, kde lidé bydleli a měli k tomu práci. Pak skončila taková ta ochrana společnosti, ještě si pamatujeme každý ve svém zaměstnání, že tam byli lidé, kteří toho nikdy moc nenapracovali a přebíraly se nad nimi různé záruky. Společnost tehdy nechtěla problémové osoby moc vidět a když už byl někdo hodně problémový, tak se označil za příživníka a zavřeli ho. I tehdy byla řada problémových lidí, alkoholici a další, ale společnost si to nepřipouštěla nebo na to neukazovala.

Diktatura, která tu byla, samozřejmě nebyla správná, ale v naprosté demokracii část lidí prostě žít neumí. Někdo úplnou demokracii zneužije a v rámci svobody pak páchá i zlo a myslí si, že může, protože se svobodně rozhodl.

Dnes ale mají hluboko do kapsy a žijí na hranici chudoby celé rodiny.
Jde o to, co je to chudoba, a jaké nároky máme. S manželkou máme pět dětí, dnes už dospělých, a nepamatuji si, že bychom měli přepych nebo že by děti kdy strádaly. Manželka byla dvacet let s dětmi doma, věnovala se jim bez ohledu na svou profesní kariéru a můj charitní plat nebyl nijak závratný. Přesto děti důstojně vyrostly. Nejezdili jsme na zahraniční dovolené, na to nebyly peníze, zato jsme jezdili po Čechách a stačilo nám to.

Záleží, jak si člověk věci nastaví a řekne si, co od života potřebuje. Mě se vždycky, když jsem něco chtěl, zeptal táta: a na co to potřebuješ? Když jsem se zamyslel, zjistil jsem někdy, že to vlastně ani nepotřebuji.

Nakonec i to souvisí se svobodou. Člověk nebyl vázán na materiální věci, jako kluci jsme měli hokejku, balon, tenisky a prut na ryby. Nepřišlo mi, že mi něco chybí. Je otázkou, jak děti vychováváme, co jim nabízíme a co si myslíme, že musíme mít jako standard. Pojem chudoby je dost relativní, zvláště s ohledem na situaci v jiných částech světa.

Pak jsou ale třeba matky samoživitelky nebo rodiny žijící z jediného platu. Pokud o něj přijdou, musí vyhledat pomoc.
Je opravdu třeba hledat i tady hranici. Měl jsem tu paní s pěti dětmi, která se rozvedla a sháněla práci. Když jsem jí řekl, jaký plat by měla v charitě, řekla, že pracovat se jí nevyplatí. Na dávkách dostane příspěvek na bydlení i na děti a přijde si dohromady na nějakých 25 tisíc korun. Náš dávkový systém je poměrně štědrý. Je jistě řada lidí, kteří potřebují pomoc například se zajištěním potravin či oblečení. To je dnes velmi drahá záležitost. Od loňska existuje v Plzni potravinová banka, kde potřební dostanou základní potraviny a od příštího roku i hygienické potřeby.

Jak konkrétně charita potřebným pomáhá?
Pokud jde o samostatné osoby, máme pro ně azylový dům. Pro matky s dětmi máme rovněž azylové domy, kde může matka samoživitelka, která ztratí byt, rok žít. Pro bezdomovce je tu Domov sv. Františka, kde lidé dostanou i nějaké to jídlo a základní služby dle zákona. Plus je v Plzni několik dalších organizací, které pomáhají.

Je ale nutná i odezva a snaha z druhé strany. Kolikrát pomoci a kolikrát odpustit někomu, kdo nespolupracuje? Čerpá, ale když mu nastavíte byť minimální podmínky, nedodrží je. Co s takovým člověkem? Je zima, nemůžete mu říci: Buď si venku v mrazech. Ale jaké minimum nastavit, aby to člověk přečkal? Jakou službu poskytnout?

close zoom_in Kde tedy je ta hranice? Kdy řeknete: tobě už nemáme co nabídnout a není ti pomoci?
To je složitá otázka. Před časem jsem to tu řešil s inspektorem sociální práce, který u nás byl. Je třeba zmínit, že jsme hodně kontrolovaní. Což není příjemné, na druhou stranu jsme transparentní a důvěryhodní pro donátory i veřejnost. Setkal jsem se s názorem – ten člověk nenaplnil smlouvu, nespolupracuje, tak ho vyhoďte. Taky výklad. Ale máme ho nechat zmrznout před azylovým domem? Jsme charita, pořád řešíme takové dilema z pohledu lidského i profesního. Většinou jsou to naprosto zoufalí lidé, což zjistíte z jejich životních příběhů o tom, jak se na ulici dostali. Stát se to může každému. Rozpadne se mu rodina, ztratí práci, přijde o střechu nad hlavou. Ztratí životní naději, ale pořád je lidská bytost. Našimi preventivními službami chráníme společnost před negativními jevy; část těchto lidí by skončila ve vězení.

Je adventní doba a lidé mají větší vůli někoho obdarovat a pomáhat. Obracejí se na vás lidé před Vánocemi častěji?
Ano, zrovna nám psala jedna paní, že by pomohli s partnerem na Štědrý den s obědem, který každoročně pořádáme na biskupství. Musím říci, že lidé mají chuť a vůli pomáhat. Přesvědčil jsem se o tom například při potravinové sbírce, která se konala v supermarketech na konci listopadu. Říkali jsme si, že lidé budou nedůvěřiví a otrávení a budou říkat, že je to zas nějaká pomoc migrantům, které budeme živit. Ale vybralo se skoro dvakrát tolik, co vloni. Pořád jsou lidé velkorysí a mě to naplňuje nadějí. Když každý udělá trochu dobra, bude ho ve výsledku hodně. Když budou lidé brblat, a často zbytečně, bude hodně negativního, což nás hodně ovlivňuje.

Stačí se občas v denním shonu zastavit a udělat něco pozitivního. Usmát se, pozdravit, potěšit druhého. Vnímám, že mnoho lidí to dělá, a to je velmi dobře.

Čím se má člověk řídit, když chce někde pomoci a chce vědět, na co konkrétně přispívá?
Máme darovací smlouvy, které buď obecně potvrdí, že dává peníze na činnost městské charity, a pak chce vyúčtování, nebo ne. Nebo může zvolit konkrétní pomoc. Každoročně k nám chodí mladík a nechá tu tisícovku nebo dvě a řekne, že je to pro bezdomovce, a ať jim koupíme jídlo. Je to o důvěře. My tady fungujeme už dlouho a myslím, že důvěru lidí máme. Další lidé nabízí svůj volný čas, případně dovednosti a chodí za našimi klienty.

Jak si vede Plzeň v porovnání s ostatními městy?
Máme výhodu, že v Plzni je nezaměstnanost jen něco přes čtyři procenta a říká se, že pět procent je hranice lidí, kteří nejsou schopni nebo nechtějí pracovat. To je sociologicky dáno a my jsme dlouhodobě pod touto hranicí. Teoreticky tu tedy skoro žádný nezaměstnaný být nemusí a je tu ještě přes dva tisíce volných míst, která nechce nikdo dělat. Teoreticky kdyby na tom byli lidé tak těžce a tuhle práci vzali, tak jsme na dvou procentech. Plzeň je na tom po Praze jako druhé nebo třetí město v ČR velmi dobře.