Jednoho z mužů skrývala vdova Aloisie Hrdličková v bytě na Klatovské třídě 78. Ve stejném domě tehdy bydlela i rodina Smolových. „Paní Hrdličková přišla za tátou a požádala ho, jestli by její syn Jirka mohl bydlet na čas u nás. Nechtěla, aby se s odbojáři setkal,“ vyprávěl pamětník Richard Smola.

Parašutisté měli jasný úkol. V noci z 25. a 26. dubna zapálit dva signalizační ohně, mezi nimiž ležel cíl britských bombardérů. Krátce před půl druhou ráno se rozhořela stodola v dnešní ulici Nade Mží na okraji starých Skvrňan. Asi 200 metrů od někdejší Goldscheiderovy cihelny ležící na spodním okraji Škodovky vzplál stoh slámy. „Při náletu jsme se sešli v krytu. Jirka řekl mému tátovi: ´Pane inženýre, pane inženýre, už to hoří. Měl na mysli signální ohně. Táta ho důrazně napomenul, aby o takových věcech vůbec nemluvil,“ líčil Smola.

Operace Canonbury měla omezit nebo vyřadit provoz jedné z největších zbrojovek v rukou nacistů. Nakonec ale akce skončila neúspěšně. Nad Plzeň se dostala pětice bombardérů Short Stirling Mk. I z 218. peruti RAF. Signální ohně spatřila pouze jedna posádka. Pumy dopadly mimo továrnu.

Dvanáctiletý Richard vnímal situaci spíše jako dobrodružství než život ohrožující okamžiky. „Neměli jsme z toho žádný rozum. Když houkaly sirény po půlnoci, znamenalo to, že půjdeme později do školy. S klukama jsme šli po náletu sbírat střepiny,“ popsal.

Spojenci útok v noci ze 4. na 5. května 1942 ještě opakovali. Ani tentokrát továrnu nijak nepoškodili.

ZATÝKÁNÍ A SMRT

Po květnovém atentátu na Reinharda Heydricha čelila celá země nacistickému běsnění. Parašutisty nikdo neprozradil. Pak ale přišel zlom.

Přesně před 75 lety, 16. června 1942, zamířil Karel Čurda na gestapo do pražského Petschkova paláce. Vyzradil jména svých spolupracovníků i rodin, jež odbojářům pomáhaly. Už 17. června přispěchalo gestapo do domu na Klatovské třídě. „Sebrali paní Hrdličkovou i jejího syna. Mám dojem, že to bylo někdy v noci nebo nad ránem. Do jejího bytu pak jezdilo gestapo prostory prohledávat,“ doplnil.

V živé paměti má ještě dnes Richard okamžiky, kdy jeho otec Alois s napětím sledoval domovní kontroly. „Vždycky když zelenošedý auťák značky Wanderer zastavil před barákem, otec měl velké obavy, kam gestapáci jdou, zda nebudou u nás zvonit. Až později mi došlo, že o operaci Canonbury věděl. Mně samozřejmě nic neřekl, protože bych to mohl vykecat,“ řekl sedmaosmdesátiletý muž. První informace související s pomocí, již poskytovali Plzeňané parašutistům, se dozvěděl až po válce.

Aloisie Hrdličková i její syn Jiří byli nejdříve vyslýcháni a krátce vězněni. Poté byli posláni do Terezína a 24. října 1942 byli oba zastřeleni v koncentračním táboře Mauthausen.

DALŠÍ SPOLUPRACOVNÍCI

Stejný osud jako Hrdličkovy čekal bohužel i další. Popravena byla rodina Václava Krále. Inspektor tajné protektorátní policie poskytl v secesním domě Pod Záhorskem zázemí pro Kubiše a Gabčíka už při operaci Antropoid. Za pomoci starosty Radobyčic Karla Baxy zajistil pro oba nové doklady, díky svému bratranci i falešné pracovní knížky.

Parašutisté během přípravy akce Canonbury střídavě bydleli u Králových, manželů Bejblových (v Čechově ulici) a Kučerových (v Resslově ulici).

Smolovi přežili díky hrdinství svých sousedů. „Pokud by něco vyzradili, zemřela by i naše rodina. Kdokoliv o chystané akci totiž něco věděl, měl to okamžitě nahlásit,“ uzavřel.

(S využitím materiálů organizace Post Bellum, jež v červnu zpřístupnila tři nové procházky po Plzni. Jedna z tras se věnuje právě operaci Canonbury).