V té době byla v rodné Jasenii na jihu Nízkých Tater a její tatínek patřil k těm, kteří pomáhali nejen partyzánům, kteří se v nedalekých horách shromažďovali. Lydia Kovářová, která v Plzni žije už déle než šedesát let, na svého otce vzpomínala při natáčení Příběhů 20. století. Ty už několik let shromažďuje organizace Post bellum.

„Tatínek se nikdy nechlubil, co udělal pro druhé," říká dnes 85letá dáma. A nebylo toho málo. Během války schovával čtyři lidi, a dokonce zachránil svého přítele Josefa Telgarského, když ho zajali Němci. Byl jedním z 32 vojáků, které nacisti zajali a odvedli do školy v nedaleké Predajnej.

„Tatínek se dozvěděl, že je možné jim přinést jídlo, protože to byl nenadálý úlovek a neměli pro ně dost. Tak se tam vypravil s kastrůlky s jídlem, ale vzal si na sebe dvoje šaty. Tatínek byl štíhlý a vysoký, takže dvojí oblečení nebylo poznat, ani když ho kontrolovala stráž," popisuje paní Kovářová. Josef Telgarský, kterého její otec znal z dětství, se ve třídě na sucho oholil, převlékl se, přendal kastrůlky do dvou tašek a odešli. „Tatínek ho odvedl domů, tam ho předal někomu dalšímu a ti jej lifrovali dál, aby ho Němci nenašli," popisuje Lydia.

Ta se v dokumentu Příběhy 20. století, které se v Plzni natáčejí právě v těchto dnech, vůbec poprvé svěřila, proč nikdy nevstoupila do KSČ, třebaže jí jako učitelce členství několikrát nabízeli. V té době bydlela s dcerou v bývalé ordinaci v Plzni, a když jí domácí po odpojení plynu oznámil, že vypne i topení, šla žádat úřady o pokoj. „Šlo jen o jeden pokoj na tři měsíce přes zimu, ale nic mi nedali. Tak jak se mohou dodnes ohánět hesly ´Všechno pro lidi´?" říká pamětnice.

Ačkoli od konce války uplynulo už téměř sedmdesát let, jsou věci, na něž Lydia nikdy nezapomene. „Nikdy si nespletu zápach hnijícího zvířete se zápachem člověka. To je nezaměnitelné. Když jsem na konci války chodila pěšky do školy, u cesty byly rozbité tanky a to bylo hrozně cítit," říká vitální seniorka.

Při popisu těchto otřesných zážitků se Plzeňance trochu láme hlas, stejně jako ve chvílích, kdy vypráví, jak se s nimi tatínek loučil vždy, když odcházel na nějakou nebezpečnou či ožehavou pochůzku. „Vždycky maminku oslovil a všech se nás dotkl na rameni. To byl jeho způsob, věděl, že už se nemusí vrátit. Ale vrátil se pokaždé."

Lydia Kovářová ale v dokumentu nevzpomínala jen na druhou světovou válku. V živé paměti má dosud i události ze srpna 1968, kdy do Československa přijely ruské tanky. Byla tehdy u rodičů v Jasenii a spolu se sestrou šly na zvonici. „Proti Rusům se tehdy protestovalo zvoněním na zvony a my zvonily dvě hodiny v kuse. Jenže já si nevzala ucpávky do uší, takže jsem pak tři dny byla úplně hluchá," směje se drobná žena, která má zvláštní vzpomínku i na plzeňskou zoo. Jako učitelka (učila zeměpis, přírodopis a tělocvik) musela o nedělích pomáhat při budování zahrady. „Kdo si ještě pamatuje starou klec pro medvědy u vchodu, tak jsem cementovala ten podstavec. A také jsem osazovala lavičky v amfiteátru," říká Kovářová.

Organizace Post bellum už natočila stovky vzpomínek, v těchto dnech na kameru zaznamenává hned sedmnáct vyprávění pamětníků z Plzeňska – s jejich výběrem pomáhá Československá obec legionářská a Vojenský historický ústav. Vesměs jde o válečné veterány či jejich příbuzné. „Natáčení probíhá nejen v prostorách Krajského vojenského velitelství v Plzni, ale také v doubraveckém Domově u sv. Jiří," doplnil za armádu major Jindřich Plescher.