Paměť národa v Plzni funguje již přes dvacet let. V roce 2018 vznikla nová pobočka organizace se sídlem v Thámově ulici. Hlavním cílem organizace je dokumentace rozhovoru s pamětníky, za jejíž tvorbou stojí samotná organizace. Pro Plzeňský deník jsem zpovídal ředitele pobočky Jiřího Kunce.

Kdo inicioval vznik pobočky?

Cílem vzniku pobočky v Plzeňském kraji bylo více působit na regionální úrovni. Myšlenka vzniku pobočky vzešla z iniciativy samotné organizace, která vnímala a vnímá svou regionální činnost jako velmi důležitou součást práce. Samotný vznik pobočky v Plzni zaštítili dva významní partneři, který mi byli a stále jsou Plzeňský kraj a statutární město Plzeň.

Kdo stojí za samotným fungováním organizace?

Organizaci vede skvělá parta mých kolegů, kteří se starají o jednotlivé části naší práce. Mezi ně patří například produkce dokumentaristiky, v rámci které působí kameramani, dokumentaristé. Dále je to sekce pro vzdělávání, produkci výstav a eventů a mnoho dalších lidí, kteří se podílejí na chodu pobočky.

Jak jste se dostal k práci pro Paměť národa?

Aktivity organizace Post Bellum, jenž je autorem projektu Paměti národa, jsem sledoval delší dobu. Při cestách autem jsem poslouchal Příběhy dvacátého století. Na základě kontaktů v některých dalších organizacích, třeba i kulturních, kde jsem působil, jsem byl osloven zda bych chtěl vést regionální pobočku Paměti národa. Následně jsem úspěšně prošel výběrovým řízením na post ředitele pobočky.

Jaké pravidelné aktivity pořádá organizace Post Bellum v rámci celostátního projektu Paměti národa v Plzeňském kraji?

Naše tři hlavní pilíře činnosti jsou dokumentaristika, kdy vyhledáváme pamětníky a následně zaznamenáváme jejich příběhy. Rozhovory s pamětníky točíme na kameru ve studiu, nebo na diktafon v audio podobě u pamětníků doma, v případě že již nejsou dostatečně mobilní, aby mohli dorazit na samotné natáčení. Druhým pilířem je vzdělávání, kdy na základních a středních školách realizujeme celou řadu vzdělávacích projektů. Tím nejznámějším je projekt s názvem ‘‘Příběhy naších sousedů‘‘. Třetím pilířem je referování o příbězích navenek pro veřejnost, neboť nechceme, aby se na osudy pamětníků zapomnělo. Nově však vzniká i čtvrtý pilíř v rámci aktivit Paměti národa, který se jmenuje ‘‘Centrum pomoci paměti národa“. V rámci toho bychom rádi poskytli našim pamětníkům určitou formu podpory například v podobě osobní asistence, sociální služby a nebo třeba obyčejného popovídání si.

Jakým způsobem pamětníky oslovujete?

Obvykle jeden z našich dokumentaristů nebo produkčních zavolá pamětníkovi, vysvětlím jim cíl našeho projektu, následně se domluvíme na spolupráci. Máme databázi lidí, u kterých předpokládáme, nebo u nich víme, že bychom s nimi do budoucna rádi natočili rozhovor. Pak nám samozřejmě píšou sami lidé na základě výzev v tisku nebo na sociálních sítích.

Lezecké centrum V16
Lezecké centrum V16 v Plzni rozšiřuje své prostory o druhé patro. Podívejte se

Jaké projekty v následujících měsících plánujete?

Momentálně v celém Plzeňském kraji pokračuje již zmíněný projekt Příběhy našich sousedů. Jedná se o projekt, kdy sami studenti základních a středních škol ve svém okolí hledají pamětníka a následně za pomoci odborníků, reportérů, redaktorů a novinářů zpracovávají jejich příběh, který pak prezentují. Nejlepší studentské reportáže vysílá Český rozhlas Plzeň. Výhledově chystáme výstavy z natáčení předešlých let, také pořádáme debaty, které se věnují aktuálnímu společenskému dění a mnoho dalších projektů. Zmínit musím i dlouhodobější výstavní projekty. Ve spolupráci s Národním památkovým ústavem připravujeme expozici v areálu kláštera Plasy, v bývalém a léta zavřeném krytu civilní ochrany. Expozice by se mohla velmi současnou, multimediální formou dotýkat témat souvisejících se studenou válkou. Paměť národa se podílí i na vizi budoucí transformace areálu Zelené hory u obce Klášter u Nepomuka. Ve spolupráce s městem Plzeň jsme také přichystali bohatý program, který doprovodil Plzeňské Slavnosti svobody.

Co je cílem organizace v nadcházejících letech?

V Plzeňském kraji točíme ročně přibližně sedmdesát až osmdesát pamětníků, přesto stále nestihneme zaznamenat všechny příběhy, které bychom mohli. Cílem je tedy zaznamenat co možná nejvíce příběhů. A zároveň je vyprávět dál, nadále zdůrazňovat jisté hodnoty, které sebou příběhy jednotlivých pamětníku nesou, chceme abychom podporovali naši společnost jako společnost angažovaných, společensky aktivních, demokraticky orientovaných jedinců.