Okupanti pili špinavou vodu z Radbuzy

V pátek 21. srpna je tomu právě sedmačtyřicet let od chvíle, kdy do tehdejšího Československa vtrhla ruská armáda. Byla středa 21. srpna 1968 a v Československu tak skončila snaha o reformu socialismu. 'Přátelskou pomoc spojeneckých vojsk' mají dodnes v živé paměti ti, kteří příjezd vojsk zažili na vlastní kůži. I přesto, že v Plzni nepanovaly takové nepokoje jako v Praze, kde se střílelo, a dokonce tam umírali lidé, ani pro obyvatele Plzně nebyl příjezd cizích vojsk ničím příjemným.

„Vzpomínám si, že syn tehdy marodil, bylo mu devět let, a já jsem s ním byla doma. Bydleli jsme na Roudné a museli jsme jít k doktoru. Šli jsme přes Saský most (Rooseveltův most, pozn red.) do města a tam to všude bylo obsazené ruskou armádou, stály tam tanky a u nich byli vojáci. Vím, že řada mých kolegů ze Škodovky manifestovala. Pamatuji si také, že můj bratr byl jedním z těch, kteří bránili rozhlas na Borech," přibližuje své vzpomínky sedmasedmdesátiletá Jiřina Krňoulová z Plzně.

Z pohledu sedmiletého kluka

Na příjezd ruských vojsk vzpomíná i Plzeňan Roman Touš. Tehdy mu bylo sedm let a užíval si druhou polovinu svých prvních prázdnin.

„Byli jsme na Valše na chatě. Jako vždycky jsme se s desetiletým Pepou ráno tloukli polštáři, když v tom přišla ubrečená mamka, ať toho necháme, že je válka. Táta říkal, že válka není, ale že nás obsadili Rusáci s ostatními armádami a že se snad střílet nebude," vzpomíná Touš. Když s bráchou vyšli na zahradu, zahlédli helikoptéry. „Brácha hned stloukl z prkýnek dva samopaly. Bojovali jsme jak lvi, ale žádné letadlo jsme pochopitelně nesestřelili," popisuje.

Hned za železničním viaduktem, když se jede od Valchy směrem na Litice, tehdy zastavily tři tanky. „Vyskákali vojáci, ale jací! Byli menšího vzrůstu a byli to Asiati. V té době ještě nebyla přehrada, takže šli kousek po louce, zaklekli a pili tu špinavou vodu z Radbuzy. Pak jsem se dozvěděl, že nesměli vstupovat na soukromé pozemky, aby třeba někomu řekli o vodu. Tenkrát bylo opravdu parno a oni byli hodně navlečení. Museli mít strašnou žízeň. Byli to mladí, drobní kluci, skoro nám jich bylo líto," vybavuje si Touš.

Když se vrátili s rodiči do Plzně, viděli, jak projíždějící tanky doslova trhají žulovou dlažbu na Klatovské třídě. „Vyjely z Borské ulice a zamířily směrem k Chodskému náměstí. Vojáci v zatáčce házeli pod pás fošny, ale ty byly po přejezdu několika tanků na třísky a my zírali, jak pás tanku trhá kostky a ty padají z dvoumetrové výšky zase na silnici," vypráví Touš.

Vybavuje si též jednu úsměvnou historku. „V naší ulici bylo děvče s hezkými dlouhými vlasy a to si s Rusy povídalo. Za pár dní však dívka byla bez vlasů. Za to povídání se jí totiž místní mladíci odměnili," směje se Plzeňan.

ANKETA: Jak vzpomínáte na 21. srpen 1968?

Zdeněk Boček
Plzeň

To, že sem přijeli Rusové, jsem se dozvěděl ve čtyři hodiny ráno, když mi volala sousedka. Tehdy jsem měl manželku s dcerou v Karlových Varech a rozhodl jsem se, že pro ně zajedu, abych je měl u sebe v Plzni. Od kamaráda jsem si půjčil auto a vyrazil jsem. Když jsem je naložil a jeli jsme zpátky, tak tam odsud jely na Plzeň i ruské tanky. Byl to hrozný pocit. Když jsem byl v Toužimi, tak tam jeden tank, který byl přede mnou, spadl do pangejtu. Já stál za ním a on ve chvíli začal couvat přímo na nás. Najednou jsem byl tak nervózní, že jsem nemohl zařadit zpátečku. Ale pak se mi to podařilo a já vycouval. Na to místo, kde jsem stál s kočárkem na střeše auta, tank prostě najel. Měli jsme vlastně štěstí. Celou cestu do Plzně jsem pak sledoval poražené stromy a patníky. Tchán si tehdy myslel, že se konají nějaké branné závody. Já mu tehdy říkal: Dědo, vždyť nás přepadli, podívej se, tady jedou Rusáci a chtějí nás okupovat. Byl to naprostý pocit bezmoci. Na to nikdy nezapomenu.

Marie Novotná
Plzeň

My jsme nevěděli, co se děje. Mně bylo třicet let a v té době jsme měli ještě malinké dětičky. Tchán pro nás přijel a říkal, že začala okupace. Ve Štěnovicích jsme měli chatu, a když jsme tam odsud odjížděli, viděli jsme, že pod Radyní v lese při cestě stáli ruští vojáci. Byl to hodně divný pocit. Radši jsme potom byli doma, protože jsme nevěděli, co se vlastně děje.

Josef Formánek
Plzeň

Ten den si pamatuji velice dobře. Pro všechny to tehdy bylo překvapení, protože najednou sem vtrhli vlastně takzvaní naši bratři. Dozvěděl jsem se to už brzy, když jsem si v pět hodin ráno pustil rádio. Pak jsem jel trolejbusem do práce a říkal jsem kamarádovi, že nás přepadli Rusové. Přijeli jsme do Škodovky, tam se nepracovalo, protože už to všichni věděli. V deset hodin jsme vypadli ven, bylo nás hodně, celý průvod, a u páté brány byly tanky. Řvali jsme na Rusy, šli jsme pak ještě na náměstí. Nikdo nevěděl, co se vlastně bude dít dál. Já jsem potom šel domů. Někteří se s nimi ale vybavovali, říkali jim, ať se vrátí tam, odkud přišli, křičeli Ivane, běž domů, čeká tě Nataša. Vím, že hodně z nich z toho potom mělo problémy a třeba i přišli o místo. A bylo jedno, jestli to byli komunisti, nebo ne, o místo přišli i vysoce postavení lidé. Mně tehdy bylo šestadvacet let a bral jsem to jako zradu. Prostě to bylo svinstvo.

Magdalena Laštovková
Plzeň

Tehdy mi bylo devatenáct let a pracovala jsem ve Škodovce. Když se rozezněly houkačky, byl povel, abychom se shromáždili u Rozhlasu, takže jsme tam všichni vyrazili a tam jsme čekali, co bude. Říkali jsme si, že to snad není možné, aby nás přepadli Rusové. Vždyť to přeci byli naši kamarádi a najednou takováhle zrada. Všichni jsme z toho byli vyplašení a hodně zděšení, čekali jsme, co se bude dít dál. To, že se v Praze střílelo do lidí a na budovy, jsme tady vůbec nevěděli.