Jiřina Fořtová.Jiřina Fořtová.Zdroj: archiv Paměti národaJe sychravé ráno 15. března 1939. Patnáctiletá slečna jde s tatínkem brzy ráno na zastávku v Plzni-Bolevci. Ona pojede do školy, on do práce. Záhy potkají kolonu německých vojáků, jak směrem od Chotíkova pokračuje do centra města. Tatínek umí perfektně německy, zeptá se tedy odvážně důstojníka, proč přijeli. Odpověď je šokující: „Přišli jsme vás zachránit…“ Pro rodinu Kondrových z Plzně začalo období hrůzy.

Jiřina Fořtová, dívčím jménem Kondrová, se narodila 27. dubna 1924 v Duchcově jako třetí ze čtyř dětí. V roce 1929 se rodina přestěhovala do Bolevce. Na podzim 1939 Jiřinina bratra Miroslava zatklo gestapo za účast na pohřbu Jana Opletala a až do února 1942 byl v koncentračním táboře Sachsenhausen. Když se vrátil odmítal o svých zážitcích mluvit. Rodina se dozvěděla jen tolik, že je vozili pracovat k moři a že kápa nad holandskými vězni dělal Antonín Zápotocký. Spolu s ním přišel i soused a jeho spoluvězeň Stanislav Fořt. Seznámil se s Jiřinou a v létě 1943 měli svatbu.

„Měli jsme krátce před svatbou a Spojenci chtěli bombardovat Škodovku. Spletli se a několik pum spadlo na Bolevec. My jsme přímý zásah nedostali, ale statek kousek od nás ano, tam byli všichni mrtví. My měli jen vytlučená okna a propadlou střechu. Místo do krytu jsme se běhali schovat do sklepa. Dnes vím, že kdyby tam bomba spadla, moc by nám to nepomohlo,“ vzpomíná Jiřina Fořtová na události z května 1943.

Miroslav Froyda
Sen o létání si Miroslav Froyda splnil až v pokročilém věku

Pár měsíců po svatbě dostala rozkaz k nástupu do nuceného nasazení. Tatínkův spolužák jí naštěstí sehnal místo na dráze. Jenže nedlouho na to otěhotněla. Na vyšetření musela k německému lékaři, aby bylo jasné, že si těhotenství nevymýšlí. Další nucené nasazení jí hrozilo koncem války. Tentokrát ji zachránila poloha jejich domu. „Ta vila byla rohová a měla dvě popisná čísla, Bolevec 584 a Vlastina ulice 62, ta byla nová. Nahlásili jsme tedy, že já a moji rodiče bydlíme každý na jiné adrese, a když půjdu na nucené nasazení, nebude se mi mít kdo starat o syna. Naštěstí do konce války nikdo nepřišel na to, že je to jeden dům,“ usmívá se při vzpomínce na dům, který musel v roce 1977 ustoupit stavbě tramvajové trati.

V zimě 1945 se Fořtovi odstěhovali do Nejdku. Jiřinin manžel uměl několik jazyků a domlouval obchody s nákupčími vlny. Dostali hezký velký byt se čtyřmi pokoji na zámku a měli povinnost zahraniční nákupčí ubytovat a hostit. „Společnost to byla pestrá, Australané, Američané, Norové, pamatuji si i Žida Lustiga, který v koncentrácích ztratil 52 příbuzných. Jeden Nor zase nechtěl Němcům ani podat ruku, protože za války museli na rozkaz střílet do vlastních lidí.“

Radost ze svobody ovšem trvala jen do února 1948. V Plzni komunisté Kondrovým záhy zabavili všechny polnosti a lesy. Jiřinin švagr lékař přišel o svoji ordinaci a po zbytek života musel pracovat jako závodní lékař ve Škodovce.

Karel Vavřínek na archivním snímku.
Naše letáky měly lidi vyburcovat, vzpomínal Karel Vavřínek na dobu po převratu

V roce 1958 se Fořtovi vrátili do Plzně. Jiřina našla práci ve Stavebních strojích, odkud odešla po srpnu 1968 a nastoupila do Škodovky v Třemošné, kde pracoval její muž. Měla na starosti výplaty inženýrů v elektrárnách Dukovany, Mochovce nebo Temelín. Vzpomíná na to, jak při telefonování v rámci podniku měla pocit, že volá do Ruska: „Byla tam zaměstnaná spousta Rusů, na všechno dohlíželi. I naši inženýři měli většinou za manželky Rusky, které tam byly zaměstnané také jako inženýrky, ale nedělaly a nevěděly vůbec nic,“ říká. Ve Škodovce nakonec pracovala až do roku 1993, kdy odešla do důchodu.

Markéta Čekanová, Paměť národa