Ivan Kováč opouštěl po včerejší jedenácté hodiny vězení ještě se dvěma dalšími trestanci. Jeden z nich okamžitě po opuštění brány od věznice zmizel, Kováč se připojil k druhému. „Tady s kamarádem jsem se dříve neznali, až teď, když nás propouštějí. Zjistili jsme se, že se oba jmenujeme stejně, akorát já jsem Ivan a on je Tibor," směje se Kováč a zapaluje si cigaretu. „To je moje první cigáro na svobodě," bujaře povykuje. Jako první jeho myšlenky patřily jeho rodině, kterou má v Sokolově. „Pojedu hned za nimi. Asi ale tuší, že mě dneska pustili. To bude překvapení," říká s úsměvem.
V půl dvanácté pak oba muži zamířili na tramvaj. Koupit lístek a honem se jet podívat na autobusové nádraží, kdy jede další spoj. Přitom si stále sdělovali zážitky z vězení. Oba se shodli na jediném. Na svobodě je jim přeci jen lépe. „Nechci se tam už nikdy dostat," podotkl Ivan Kováč. Přesně v poledne už oba muži sedí v autobusu a jedou ke svým blízkým.
Více o propuštěných vězních a dopadu amnestie na Plzeň se dočtete v pátečním Plzeňském deníku.
Více k tématu: První se z Bor dostala žena
