Rozvoj přinesla železnice

Tradice vápenictví v oblasti je úzce svázána s tratí mezi Domažlicemi a Horažďovicemi, která byla postavena v roce 1888. V Sušici byly už dávno předtím v provozu primitivní pece a plynová vápenice stála také v nedalekých Velkých Hydčicích. Ale teprve rozvoj dopravy pomohl navýšit těžbu a tím i produkci.

Velkohydčická vápenka patřila na konci 19. století plzeňskému kamenickému mistru Karlu Falkenbergovi a střelskohoštickému mlynáři Jaroslavu Fürstovi. Od obce Hejná si pronajali vrch Radvanka, kde kvalitní vápenec lámali a postupně začali obhospodařovat i další ložiska. Do vápenky se surovina dopravovala koňskými povozy. Po smrti Falkenberga se spojil Fürst s Františkem Trnkou ze Staňkova. Vystavěli novou šestnáctikomorovou pec k pálení vápna uhlím, a když Fürst prodal svůj podíl Trnkovi, který přijal za společníka svého bratra, firma se přejmenovala na Bratří Trnků.

Stavebnictví i zemědělství v té době prudce rostlo a po vápnu byla obrovská poptávka. Proč vápenky vznikly právě v této oblasti, vysvětluje Antonín Polanka, který má v současné společnosti na starosti výrobu: „Vápenky tady vznikly z toho důvodu, že v Pootaví se nalézají ložiska bílých vápenců. Proč zdůrazňuji slovo bílých? Protože v rámci celé republiky jsou pouze dvě lokality, kde jsou takhle bílé vápence. Je to lokalita v Jeseníku a lokalita tady na Šumavě v Pootaví. Všechny ostatní vápence, byť jsou chemicky velmi čisté, tak mají barvu buďto šedou, hnědou, všechny možné barvy, jenom ne bílou. Ta lokalita se táhne od Sušice, dvě vápenky byly v Sušici, dvě v Žichovicích, jedna vápenka byla ve Velkých Hydčicích a jedna vápenka byla v Horažďovicích.“

Závod ve Velkých Hydčicích bratři Trnkové na počátku 20. století rozšířili o další čtrnáctikomorovou pec. Ve 20. letech odkryli další ložisko východně od Hydčic, pak však přišla krize a v roce 1933 byl provoz vápenky zastaven pro „všeobecnou tíseň a nedostatek peněz.“

Válka sloučila všechny malé závody

Po pár měsících se sice znovu začalo vyrábět, ale poptávka ani výkon už nebyly zdaleka takové jako dřív. Přišla válka a s ní i nedostatek pracovních sil. Po válce byly všechny malé závody sloučeny do Českých cementáren a vápenic a v roce 1950 byl zřízen národní podnik Šumavské vápenice a omítkárny. Tvořily jej závody v Sušici, Žichovicích, Velkých Hydčicích i Horažďovicích. Později k nim byly přičleněny ještě závody Rakovice, Zechovice, Český Krumlov a Chýnov.

Základním závodem po sloučení se stala vápenka v Sušici. Postupně se začaly jednotlivé závody rekonstruovat a zvýšila se i produkce. Nejdříve v Žichovicích, pak následoval závod ve Velkých Hydčicích. Zde byla roku 1960 vybudována moderní mlýnice vápenců o kapacitě 60 tisíc tun ročně. O rok později byla vystavěna primární drtírna a třídírna v Rabí, což umožnilo soustředit těžbu do jedné lokality.

„V roce 1970 padlo někde rozhodnutí, tehdy zřejmě na generálním ředitelství cementáren a vápenek, že budou ty ne úplně moderní a produktivní provozy uzavřeny, postaví se jedna velká vápenka ve Velkých Hydčicích a nahradí vlastně provoz všech těchto vápenek. To znamená, že v současné době tady stojí jedna vápenka a jeden velkolom a všechny lomy, které tady byly, ať už to bylo v Sušici nebo v Rabí, tak ty byly uzavřeny a funguje jenom v katastru obce Hejná,“ vzpomíná Antonín Polanka, jednatel firmy Hasit.

V roce 1974 šla, v té době největší a nejmodernější vápenka v Čechách, do zkušebního a rok nato do trvalého provozu. V 70. letech fabrika produkovala 400 tisíc tun hnojivého vápna ročně, které se dobývalo a dodnes dobývá ve stejném lomu nedaleko vápenky, odkud je surovina dopravována pásovým dopravníkem. Lom je zdaleka viditelný, má 30 hektarů a vápenec se těží z deseti pater, která mají každé výšku 12 metrů.

„Vápenec se dobývá povrchovou těžbou. Velmi zjednodušeně řečeno, navrtají se do hloubky těch dvanácti metrů na výšku etáže otvory zhruba 100 mm v průměru, nabije se to střelivem a pak se musí celý ten prostor uzavřít. Proběhne odstřel, který rozpojí horninu, následná těžba pak probíhá tak, že bagry nakládají kamenivo na velkotonážní nákladní auta. Materiál jde do takzvané primární drtírny, odtud do sekundární drtírny na třídění a ty vytříděné produkty už jsou určené k dalšímu použití. Za prvé k výpalu vápna, za druhé jako vstupní surovina pro mleté vápence a za třetí jako štěrk,“ vysvětluje Polanka.

Zásoby vystačí nejméně padesát let

Další velké změny přišly po sametové revoluci, kdy se koncern CEVA, kam hydčické vápenky patřily, rozpadl a vznikl samostatný státní podnik Šumavské vápenice Velké Hydčice.

V roce 1992 byla vápenka Velké Hydčice přímo privatizována německou firmou Hasit. Jméno pochází ze zkráceniny jména německého majitele pana Haslbergera. Výroba se soustředila hlavně na suché omítkové a maltové směsi a kromě toho i vápenný hydrát a mleté vápno, ale už v podstatně menší míře, než v éře socialistického podniku.

Krátce po privatizaci, kdy se začala používat moderní technologie i know-how, měl Hasit až 40 procent tržního podílu a postupně se rozrostl také o továrnu v Brně, která je specializována na výrobu suchých omítkových směsí, závod v Lučině a obchodní sklad ve Mstěticích u Prahy.

Do krize v celém podniku pracovaly zhruba tři stovky lidí, dnes jich je zhruba o sto míň. Ročně zpracuje asi 250 tisíc tun vytěžené horniny a prodá výrobků za více než půl miliardy korun. Firma patří mezi pět nejvýznamnějších producentů omítkových směsí a má prý zajištěnou budoucnost nejméně na padesát let. Zásoby vápence v lomu totiž podle průzkumů dojdou nejdříve v roce 2065.