Šestadvacetiletá žena pronikla do oboru před čtyřmi lety, když vyměnila manažerku obchodu za asistenční práci v domově seniorů. Dnes dělá v zařízení projektovou manažerku a dbá na to, aby její svěřenci pouze pasivně nedožívali své životy. Naopak se jim snaží ukázat, že i v pokročilejším věku se dá naučit novým věcem.

Oceněná Plzeňanka je hodně všestranná, věnuje se například truhlařině. Svou kreativitu se snaží uplatnit i při své práci. Když jsme začínali s výukou angličtiny, tak mi říkali: „Ale k čemu my jí budeme potřebovat, vždyť pro nás už je to zbytečné.“ A já jím na to vždy odpovím: „Nic není zbytečné. Vy pro sebe něco uděláte a až se znovu sejdeme, tak mi na pozdrav zvládnete odpovědět anglicky. A taky nikdy nevíte, kdy vás vezmu do zahraničí na výlet.“

O tom, že je Nikol velmi schopná, svědčí to, že v minulosti měla spoustu nabídek na lukrativnější práci. Ona by však neměnila za nic. „Tato práce vytváří reálnou hodnotu a dává smysl. Spousta lidí odchází z práce psychicky vyčerpaná. Já odcházím nabitá a takto se ovlivňujeme navzájem s lidmi, s kterými pracuji.“

K její práci přirozeně patří konfrontace se smrtí. Musela se s tímto fenoménem vyrovnat. „Ano, poprvé jsem to brala více osobně. Je třeba si uvědomit, že je to má práce, a že smrt je přirozená součást života. Snažím se spíše přemýšlet, jak zpříjemnit jejich podzim života.“ Při svém zaměstnání se setká s mnoha životními příběhy. „Častým tématem je druhá světová válka nebo porovnávání dnešní a minulé doby,“ vypočítává.

I díky tomu si prý Nikol víc uvědomuje, že dnešní generace žije v relativním komfortu. Staří a mladí si podle ní mají co vzájemně předávat, i proto se jí velmi líbí projekt Ježíškova vnoučata, který právě tuto možnost nabízí. Cenu, kterou v pátek získala, si hodně považuje. „Je to pro mě velká čest. Když jsem se dozvěděla, že jsem oceněná, plakala jsem dojetím.