Šestatřicetiletá Pavla Francová se narodila s těžkou vadou zraku a v patnácti letech zrak ztratila úplně. V dětství rozeznávala nejbližší okolí, viděla jen do vzdálenosti 50 centimetrů. „Jenom ze zkušenosti a z vnitřní představivosti jsem se tenkrát dohadovala, co by jednotlivé barevné skvrny mohly zastupovat, co všechno by mohly být,“ popisuje Francová na svých webových stránkách.
Její barevný systém je výjimečný svou celistvostí. Křestní jména, dny v týdnu, měsíce v roce, telefonní čísla i anglická slovíčka se v jejím mozku nějak automaticky překódovávají do barevných struktur a jako barevné mapy nebo krajiny se ukládají do její paměti. Podle potřeby si je pak dokáže vyvolat zase zpátky a díky technice, kterou objevila, je dokáže nakreslit.
V praxi to vypadá tak, že čáry a tvary vyrývá do papíru propiskou, přičemž vyrytou čáru kontroluje hmatem. Jak vypadají jednotlivé barvy, si pamatuje z dětství. A ačkoliv nevidí, je ve své podstatě realistka. Kreslí a maluje totiž to, co vnitřně vidí. Nové barvy si nechá vždy od někoho blízkého slovně popsat, dá jim vlastní název, uloží na přesné místo a popíše ho Braillovým písmem. „Výtvarná tvorba mě bude určitě provázet i v budoucnu. Žádné konkrétní plány ale do dalších let v žádném směru nemám,“ uvádí Francová.
Pavla se na přelomu 80. a 90 let proslavila jako sportovkyně, doma má asi stovku medailí. V roce 1992 například zvítězila na letních paralympijských hrách v Barceloně v běhu na 1500 a 3000 metrů nevidomých žen. na patnáctistovce vytvořila paralympijský a na třech kilometrech dokonce světový rekord. Kromě běhu se věnovala závodně také běžeckému lyžování, plavání a tandemové cyklistice. „Setkání v Plzni pro mě bylo moc příjemné. Přišla i jedna má kamarádka,“ dodává malířka.
