Sice jsme se chtěli začít připravovat, ale kam? Na Nový Zéland nebo do Kanady? Je těžké něco plánovat a ani v nejmenším netušit, na jaké místo vás osud zavede.

I když jsme v našich hlavách měli o každé zemi své idealistické představy, stejně nás to mnohem více táhlo na Nový Zéland.

Tam jsme si také žádost o vízum podali. Proč? Bylo to tamní nedotčenou přírodou, vlídným obyvatelům nebo jen tou vzdáleností od domova? Odpověď na tuhle otázku bohužel neznáme, nejspíše v tom sehrál roli i můj věk. Od 31 let totiž roční vízum na Nový Zéland seženete jen těžko.

Čekání okořeněné utrpením bylo ukončeno v pátek po práci. V hlavách už jsme měli víkend dokonale naplánovaný, když do toho přišel ten jednoduchý, stroze napsaný e–mail. „Jedeme na Nový Zéland!“, křičeli jsme radostí a okamžitě zapomněli na všechnu práci i plány. Místo toho jsme sundali montérky a navlékli se do slavnostnějších hábitů. Tohle se muselo oslavit!

Vlivem této skvělé zprávy jsme konečně znali i cíl naší cesty, a tudíž se mohlo začít s přípravami. Ve všední dny jsme stále ještě chodili do práce, a jelikož jsem byl ve výpovědi a s naší firmou to vypadalo hůř než s Titanikem na dně oceánu, volného času bylo víc než dost. Proto jsme nelenili a takto výhodně nabytý čas věnovali okrádání kamarádů o cenné rady i k hledání informací potřebných k vycestování. Ono se to nezdá, ale už jen najít nejlevnější letenky a pojištění nějaký ten čas zabere. Postupně jsme se dopracovali i na různá internetová fóra rozebírající pobyt na Novém Zélandu, avšak zdejší negativismus nás z dalších návštěv rychle vyléčil.

Po příchodu domů jsme se zase vrhli na předělávání bytu, takže jsme prakticky šli z práce do práce. Bylo úžasné sledovat, jak původně vybydlený byt po dvou dětech a dvou psech se nám pod rukama měnil v celkem solidně vypadající 2+1. Každá místnost dostávala punc našich osobností a my si nejvíce cenili toho, že jsme zatím vše zvládali sami a bez pomoci odborníků. Snad jen samonivelační stěrka nám udělala pár vrásek nejen na čele, ale i na podlaze.