Začal jsem tedy přemýšlet nad startérem oné bolesti. Přece není možné, aby to bylo prachobyčejnou zmrzlinou. V tom pronikl do auta studený vzduch pootevřeným oknem. Že bych ofouknul? Možné to je, hlavně večerní proudění chladivého vzduchu není zrovna ideální. A proč mě z toho bolí jen polovina hlavy? Stačilo ujet pár kilometrů a hned byla na světě další hypotéza, tentokráte ještě reálnější. Mám zánět středního ucha, pravého! Anebo je to zánět dásní a přechází to od zubů nahoru?

Teorií se honilo hlavou mnoho, za což vděčím mojí mamce, zdravotní sestřičce. Člověk ani nepotřebuje jít k doktoru, a hned si může naordinovat jakoukoli diagnózu. To mám z toho, že jsem pořád slyšel: „Když budeš dělat tohle, budeš z toho mít tohle!“.

Po cestě jsme se ještě zastavili v hostelu v Aucklandu, jestli nám tam náhodou již nepřišlo daňové číslo, abychom mohli bez problémů začít pracovat. Úřady mají na vyřízení jeden až dva týdny a nám by se již opravdu hodilo. Alespoň v očích našeho budoucího zaměstnavatele bychom snad vypadali o něco důvěryhodněji. Vůbec totiž netušíme, jak to tady se sezónními pracanty chodí a jak se na ně domorodci dívají. Zatím víme jen to, že začínáme pracovat v pondělí ráno a na místo určení musíme dorazit v neděli večer. Dnes je pátek a před námi je ještě 500 km.

Bolest hlavy je neskutečně otravná a únavná. Doufal jsem, že se to během dne vytratí, a ono se to spíše horší a horší. Pomalu se začínám bát dnešní noci a usínání. Hůř mi snad být nemůže, když v tom auto poskočí a najednou přestává táhnout do kopce. Zastavuji, otevírám kapotu a koukám se na nepravidelně jdoucí a prapodivně se třesoucí motor. „Tak tohle nám ještě scházelo…“ A najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, je mi ještě hůř.