Kulturní dům se proměnil ve velkou hernu pro malé i velké děti, kterým malé vláčky učarovaly.

Letošní půlkulatý ročník se povedl. Sál kulturáku byl železnic doslova plný. „Už se mi to dlouho nestalo. Dva lidé odřekli a bylo to nakonec dobře, protože by se sem už nevešli," říkal organizátor Eliáš Zubál.

Zájem o vláčky podle něj stále nevyhasíná. „Akorát nám chybí mladá generace. Několik mladých tu sice je, ale chtělo by jich to víc," přeje si Zubál to, co v posledních letech většina představitelů téměř jakéhokoliv spolku.

Zmíněnou mladší generaci na výstavě zastupoval například Jiří Zídek z Nýřan. Eliáš Zubál o něm říká, že je v dobrém slova smyslu blázen. Jiří totiž na každou výstavu přichází s jiným vlastnoručně vyrobeným papírovým modelem. Letos mohli návštěvníci obdivovat jeho přesnou miniaturu plzeňského hlavního nádraží. A také ji obdivovali.

Jak takový model vzniká? „Vždycky po večerech, v zimě," tvrdí Jiří Zídek. „Plzeňské nádraží jsem měl v plánu už delší dobu, akorát jsem nikdy neměl tu správnou modelářskou chuť na větší projekt," říká.

Stavbě předcházel podrobný pečlivý průzkum terénu. „Dělal jsem ho podle fotek a knihy Česká nádraží, ve které je hrubý plánek. Vždycky nejdřív běhám čtrnáct dní s foťákem, poměřuju a pak půl roku stavím," vysvětluje Jiří.

Modely staví pro nýřanskou výstavu i čistě pro sebe. Všechny má doma uložené, samozřejmě je neničí. „Před Plzní jsem dělal nýřanské nádraží a továrnu DIOSS. Vždycky se mi líbí stavět velký komplex a pak ho vidět v modelu a porovnat se skutečností," pokračuje modelář s tím, že na vlastní kůži také ví, co je profesionální deformace. „Když jedu vlakem nebo někde něco vidím, říkám si, že by to bylo pěkné v modelu. Teď mám zálusk na Lužnou u Rakovníka, ta možná bude příště. Nebo třeba Jižní předměstí. Je hodně staveb, které by stálo za to zmenšit," dodává.