Když si chce Josef Odehnal udělat radost, sedne do svého trabantu a vydá se na výlet.

Před sobotní jízdou z Plzně do Újezdu nad Lesy, kde se zúčastnil jubilejní vyjížďky připomínající 60 let od výroby prvního východoněmeckého vozu, ještě vyrazil k volbám.

Na cestě ho doprovází manželka Zdeňka. Tentokrát udělala výjimku a zůstala doma. „Vezmu s sebou kamaráda. Jinak se mnou ale žena absolvuje většinu akcí, což je fajn,“ zhodnotil.

Právě jeho manželka hrála roli v získání Trabantu 601. „Automobil si nejdříve koupila tchyně. Vzpomínám si, jak jsem v roce 1978 stál ve frontě v mototechně na Slovanech. Večer jsem si vyzvedl lísteček a pak až do rána čekal. Každou hodinu ale všechny čekající chodili kontrolovat. Pokud tam někdo nebyl, automaticky vypadl z pořadí,“ vyprávěl.

Josef dostal vůz v roce 1995. Nějakou dobu stál trabant, který měl najeto asi 15 tisíc kilometrů, v garáži. Pak se ho Plzeňan rozhodl opět používat. „Měl špatný brzdový systém. Jednou jsem se čistě náhodou zastavil v Trabant klubu. Když jsem se zeptal na opravu, oni okamžitě vzali podvalník, auto naložili a během tří dnů opravili,“ pokračoval. Když pak členové klubu lákali Josefa na společný výlet, neváhal. Od té doby nevynechá téměř žádnou akci.

Velkou výhodou vozidla je především konstrukční jednoduchost. „Pokud má poruchu, většinou se dá velmi snadno opravit. Náhradní díly jsou dobře dostupné. Občas si nějaké koupím, aniž bych je potřeboval,“ přiznal s úsměvem. Jestliže se vyskytne složitější problém, pomůže mu nějaký kolega z plzeňského klubu.

Josef si stav svého vozu pochvaluje. A jízda v něm se jen tak něčemu nevyrovná. „Když si chceme s manželkou opravdu vychutnat krajinu, jedeme trabantem. Okolí vnímáme úplně jinak. A hezké je, že nás lidé zdraví nebo nám mávají,“ doplnil dvaasedmdesátiletý muž.

S ikonickým výrobkem NDR má Plzeňan kromě rodinných výletů spojené i své první dovolené. „Ještě při studiu jsem si půjčoval trabanta od strejdy. Byl jsem s ním třeba na Balatonu nebo v Tatrách. Trabant bylo první auto, které jsem vůbec řídil. Pak jsem se k němu vrátil až v důchodu,“ sdělil.

Doufá, že zděděný kousek nikdo neprodá, a že zůstane v rodině. „Mám dvě vnučky. Někdy se mnou na kratší vzdálenosti jezdí. Až vyrostou, snad budou v tradici pokračovat,“ uzavřel.