Zato plzeňští číšníci, barmani, kadeřnice, ale i zaměstnanci benzínových čerpacích stanic, si mohou spropitné užívat. „Můj zaměstnavatel po mně chce jen peníze za zboží. I když prodám například láhev za 100 korun a host by mi dal třeba dvě stovky, do kasy dám jenom stovku a tu druhou si dám rovnou do kapsy. Jsme tak dohodnutí se šéfem,“ řekl jeden z plzeňských barmanů. Částku, kterou si na dýšku vydělá, ale prozradit nechtěl.

Stejným dílem si mezi sebe dělí spropitné i zaměstnanci čerpací stanice Shell na Přemyslově ulici. „Peníze si lidé vždycky rozdělí na konci směny. Myslím si, že jim patří. Je to odměna za to, že se k zákazníkům chovali vstřícně a ochotně. Zároveň je to podle mne i motivuje, aby jim vždy vyhověli,“ míní vedoucí čerpací stanice Jan Vrba.

Dýško si v době, kdy ještě nepracovaly na živnostenský list, nechávaly i kadeřnice z vlasového studia Dany Molcarové. „Peníze, které dali zákazníci děvčatům navíc, jsem jim vždycky nechávala. Ve smlouvě jsme to ošetřené neměly, dohodly jsme se. Je to pro ně odměna za to, že zákaznice odcházejí spokojené,“ podotkla Molcarová.

Když jsou hosté či zákazníci spokojení, neváhají někteří z nich sáhnout i pro tučnější dýško. Důkazem toho je Luboš Karhan z Plzně. „Nechávám se rád obsluhovat, a když jsem v restauraci opravdu spokojený, dám obsluze třeba i dvacetikorunové spropitné. A to bez ohledu na to, zda jde o číšníka nebo čísnici. Naopak, když se mi ale něco nelíbí, nechám si vrátit nazpátek třeba i do koruny,“ prozradil s úsměvem.

Na spropitné nebo chcete–li dýško, ale jaksi pozapomněli čeští zákonodárci. „V České republice problematiku spropitného žádný právní předpis neřeší,“ uvedl mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Jiří Sezemský. Podle odborníků tedy vše záleží pouze na dohodě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Na to, aby si mohl spropitné ponechat, nemá zákonný nárok žádný ze zaměstnanců.