Netradiční komentovanou prohlídku místa, kde odpočívá Josef Kajetán Tyl nebo Emil Škoda, nabídla další ze Sousedských procházek. Tentokrát s architektkou Annou Hostičkovou (na snímku), jež v šedesátých letech hřbitov zachránila před zkázou.

Tehdejší komunistický režim totiž nařídil úplné zničení hřbitova. „Místo něj zde měla být víceproudová vozovka," vzpomínala Hostičková, která dostala jako památkářka hřbitov na starosti v roce 1965. Tehdy však pietní místo vypadalo zcela jinak než dnes. Pískovcové náhrobky byly téměř rozpadlé a navíc se hřbitov stal častým cílem vandalů, kteří z náhrobků odnesli vše, co by se dalo zpeněžit.

Během tří let se ale hřbitov pod vedením Hostičkové proměnil v důstojné místo a architektka mu vtiskla podobu, jakou má dodnes. Velká část procházky se soustředila na hroby významných plzeňských občanů, během jejího působení přesunuté na místa, kde stojí dodnes. S místem odpočinku průmyslníka Emila Škody se pojí i příběh, na který Hostičková velmi ráda vzpomíná.

„Podle dobového tisku měl být uložen ve třech rakvích. Otevřeli jsme první, která byla uvnitř zinková a měla pouze dřevěný obal. Ve víku rakve bylo okénko a pod ním ležel Emil Škoda přesně takový, jak je známý z dobových fotografií. Jeho tvář i postava byly absolutně netknuté," vyprávěla. Jediné, na čem se podle ní podepsal zub času, byly knoflíky na jeho oděvu, které se rozsypaly. S transportem těžkého náhrobku, jenž se dnes nachází v těsném sousedství kostela, tehdy pomáhali i vojáci.

Anna Hostičková se Mikulášskému hřbitovu věnovala do roku 1967 a s prací, kterou zde zanechala, je spokojená. Přesto je ovšem jedna věc, která ji mrzí. A sice, že se jí nepodařilo prosadit zasazení žlutých růží u náhrobku rodiny Hahnekammovy.