„Ještě si pamatuji, když tady před nějakými padesáti šedesáti lety stával originál. Těší mě, že se sem po těch letech socha opět vrátila a že lidé okolo Majáku vrací místům jejich duši," říká umělecký ředitel střední uměleckoprůmyslové školy Zámeček Jaroslav Šindelář, pod jehož vedením studenti sochu vytvořili.

Právě vzpomínky místních byly podle Pavla Motejzíka z Majáku Plzně hlavním impulsem toho, proč se mladí Plzeňané pustili do navrácení zrovna tohoto díla. „Ve svých pamětech na poustevníka vzpomíná i Miroslav Horníček. Jiní lidé mi zase vyprávěli, jak se ho jako malí báli," říká Motejzík.

Kdy přesně socha zmizela, se neví. Jejímu návratu byly přítomny desítky lidí, mezi nimi i básnířka a pamětnice Hana Gerzanicová, která pro tuto příležitost složila báseň. „My, starší generace, vzpomínky jsme měli a dětem o Vás vyprávěli. Vždyť Vašich kroků věčný stín nese i jméno Lochotín," zní druhá sloka básně Návrat poustevníka Lochoty.

Všichni, kdo se včera odpoledne přišli na Lochotu podívat, si z jeho jeskyně mohli odnést také Betlémské světlo, které bylo dopoledne při mši svaté v katedrále sv. Bartoloměje uvítáno v Plzni. Odtud pak putovalo na Lochotín, kam si pro něj přišli zejména starší lidé a rodiče s dětmi.

Pověst o poustevníkovi praví, že rytíř Lochota se poté, co přišel o své jmění, ženu a dceru, uchýlil do jeskyně nedaleko města a začal tam využívat léčivosti zdejšího pramene. Brzy k němu začali docházet lidé a žádali ho o pomoc s různými neduhy. Když zemřel, slétávala se k poustevně hejna ptáků.