Před krátkým časem nás totiž nečekaně opustil mgr. Pavel Kielberger houslista, zpěvák a bavič, kterého si všichni pamatujeme z kapel Lignit, Futrál a Švejk-Band.

Pavel byl můj kamarád od mládí. Vlastně jsem ho hrozně moc obdivoval zvládal totiž spoustu věcí. Nejenom muziku, ale i sport hrál skvěle volejbal, ale šlo mu všechno, na co sáhnul. Učil na katedře tělocviku Západočeské univerzity, dlouhá léta trénoval německý volejbalový tým a dokázal obdivuhodně držet krok i s kluky o více než generaci mladšími. Nicméně výčet jeho sportovních aktivit nechám povolanějším, já jsem ho znal jako muzikanta. A to nikoli obyčejného, ale velice talentovaného.

Měl v sobě pořádný kus komedianta, což projevoval už při žákovských divadelních představeních chrástecké školy, pod vedením pana učitele Koubka. A zúročil to i v dospělosti, když jsme spolu brázdili pódia po různých koutech světa. V roce 1997 jsme poprvé se Švejk-Bandem vyrazili na měsíc do USA, a to hrát na obřím hudebním festivalu World Fest v Silver Dollar City ve státě Missouri. Tam jsme si hned vysloužili pozvání na Kolache Festival v městě Prague v Oklahomě, kde žijí potomci dávných českých emigrantů a kam se každoročně sjíždí desetitisíce lidí. Pavel se tam okamžitě stal miláčkem publika hlavně jeho ženské části, ale milovaly ho i děti byl takovým 'strejdou, co nezkazí žádnou srandu'. Všude se rychle dokázal spřátelit, byl nesmírně komunikativní. Také byl neuvěřitelně soutěživý, což dokázal například i svým výkonem v závodě v pojídání koláčů na čas. Vítězné tričko pak ještě dlouho pyšně oblékal…

Do Ameriky jsme pak vyrazili hrát ještě dvakrát, navštívili jsme Kansas, Arkansas, Severní Karolinu, Tennessee byli jsme i v bájné kolébce country v Nashvillu, navštěvovali jsme množství koncertů slavných hvězd, setkávali se s nimi v zákulisí, fotili se s nimi, došlo i na jam-sessions s muzikanty z různých koutů světa… A vždycky všude my dva spolu ostatní kluci z kapely už byli třeba utahaní, ale Kilby byl zkrátka nezmar, který jel naplno, všechno chtěl vidět a prožít… Pak přišla éra našeho společného hraní v Mexiku tam jsme si to opravdu užívali a zážitky by vydaly na knížku. A to nemluvím o našich hudebních anabázích v Itálii, Německu či Maďarsku… a také samozřejmě po Čechách a Moravě. Když vzpomenu na akce v okolí Udine či v Budapešti nebo třeba na burčákové slavnosti v Hustopečích, nechce se mi věřit. Už to ale nezopakujeme…

Jakožto skoro sousedi, prožívali jsme spolu i různé životní mezníky svatby, narození dětí, nějaký ten rozvod, ale i velikonoční koledování, mikulášské obchůzky, různé oslavy, zahradní opékačky, veselé akce s muzikou a zpěvem až do rána…

Znám dost dobrých muzikantů, ale najdou se mezi nimi tací, co jsou třeba trochu líní, někteří zase trochu plašší, jiným chybí ta 'profícká disciplína'. Kilby měl všeho naděleno vrchovatě. Na pódiu sršel zdravým exhibicionismem, uměl strhnout lidi, a když někoho z kapely po měsíci účinkování začínala trochu zmáhat letargie, vždycky zavelel a šlo se. Měl jsem v něm opravdu spolehlivého parťáka… až do onoho osudného okamžiku, kdy se jeho auto vinou proklaté shody náhod potkalo kousek od jeho domova s nárazníkem vlaku. To nás poprvé a naposledy nepotěšil.

Kilby, díky za všechno, nikdy nezapomeneme.

Milan Benedikt Karpíšek