* Je dopoledne a vy už máte za sebou vystoupení, to je u muzikanta neobvyklé. Většinou s hraním končí před půlnocí…

Spolu s kolegyní Jitkou Kubištovou jsme právě odehráli dvě představení pro školáky. Máme divadélko DINO a připravujeme pořady pro děti. Nehrajeme jen pro zábavu. Naše pořady mají výchovný a vzdělávací podtext. Ovšem jen do té míry, aby to bavilo děti, nás i jejich učitelky. Děláme představení hodně interaktivní. Děti bereme na pódium, zkusí si třeba zahrát na různé nástroje. Ohmatají si je a odnesou si zážitek. Písničky děláme hodně veselé, aby si děti nejen zazpívaly, ale i zatleskaly, zadupaly, zamňoukaly nebo třeba zaštěkaly…

* Kolik pořadů uvádíte?

Těžištěm naší tvorby jsou pořady pro první stupeň základních škol. Děti z téhle věkové skupiny jsou skvělí parťáci. Myslím, že počet našich titulů se blíží ke stovce. Pořady jsou hodně písničkové, aby se děti naučily nové písničky a věděly, že si nemusejí zpívat pořád dokola jen Skákal pes. Hrajeme tedy mé autorské písničky o domácích zvířátkách, o zvířátkách ze zoo nebo o mořských tvorech, máme cestovatelské pořady, pro něž jsem vytvořil své alter ego – cestovatele Kompáska, zabrousíme i do minulosti – hrajeme třeba o antice nebo národním obrození či o starých pověstech českých nebo bláznivém 20. století… Takže naše pořady mají přesah do vlastivědy, zeměpisu, češtiny nebo dějepisu.

* Co jste se díky hraní dozvěděl o dnešních dětech?

No, zjišťujeme, že i školáci z druhého stupně mají zmatek ve 20. století. Pro mnohé jsou Franz Josef I. a Hitler vrstevníci. Snad jim v tom i díky písničkám uděláme pořádek. Třeba pochopí, že i díky hudbě se dá definovat historická epocha a její atmosféra.

* A asi díky zálibě v tvorbě pro děti jste se stal i dramatikem. Divadlo J. K. Tyla uvádí váš muzikál Plzeňský pověsti. Na programu je třeba 5. listopadu.

Vlastně to začalo už dávno a je za tím kromě mé lásky k muzice i láska k plzeňáctví.

* A kde se tyto lásky vzaly?

Obojí mám rád především díky svému dědečkovi a babičce. Vyprávěli mi o starých časech a navíc děda mezi válkami jezdil jako muzikant s cirkusem po světě, takže jsem jeho historky jako dítě hltal. V 80. letech minulého století jsem se pak seznámil s plzeňským malířem Vladimírem Havlicem, který vytvořil dvanáct velkých obrazů o Radoušovi. Já k tomu složil baladu O Radoušově žití a přežalostném konci. Radyně, kde Radouš žil, je podle mě úžasné mytologické místo. Konec konců, když jsme se jako mladí a chudí brali s mou ženou, šli jsme na svatební cestu právě na Radyni. No a od té doby jsem natočil tři alba, na nichž jsou písničky, jež vycházejí právě z plzeňské mytologie. Když jsme se s vedením plzeňského muzikálového souboru začali domlouvat na spolupráci, tak jsme vycházeli právě z těchto písniček. Šéf souboru Lumír Olšovský a dramaturg Pavel Bár po mně chtěli, abych písničky propojil příběhem, v němž bude znít spousta slov plzeňského nářečí. A já ani nemusel listovat slovníky, jen jsme si vzpomněl na všechny 'vejšplechty' dědy a babičky.

* Jaké to představení je?

Pavel Bár a Lumír Olšovský z mých písniček vyzobali to, co by děti mohlo nejvíce chytit. Nechali tam ty nejakčnější postavy jako je Hejkal, Bezhlavej voják, Hastrman z Cípu, hlavej Čert z Bukoveckýho mlejna nebo Počůránek – a pozor, to je postavička, kterou stvořil známý památkář Karel Drhovský. Šikovný slovenský režisér Juraj Čiernik k tomu dodal spoustu báječných scénických efektů, ale pohádkovost zůstala. Hrají a zpívají multitalentovaní členové muzikálového souboru.

* Tvoříte i pro dospělé publikum. Máte např. kapelu King Swing…

Swing je moje láska. Těší mě, že ho lze hrát i na housle, to je nástroj, s nímž jsem v dětství začínal. Mám také kapelu Švejk-band, Collegium Fiddle Dolce, což je taková komořinka, a seskupení Benedictus, s nímž hrajeme gotickou hudbu. Jsem rád, že mám tak žánrově pestré aktivity. Mám se pořád na co těšit, ať už jde o hudební styl, jiné kolegy nebo rozdílné publikum. Nejvíc hrajeme se Švejkbandem, zvou nás na městské nebo pivní slavnosti, s Benedictem zase koncertujeme v kostelích či na hradech. A díky muzice jsem měl to štěstí, že jsme hráli i ve světě. Pozvali nás na festivaly do USA, Mexika, Asie, projeli jsme Evropu. Pro dospělé diváky ovšem tvořím i v divadle Pluto – napsal jsem písničky k několika divadelním hrám

* Dlouho jsme se bavili o muzice, ale vy jste při tom vystudovaný kybernetik…

Od dětství jsem hrál na housle, prošel jsem si bigbítovou etapu na baskytaru, pak jsem hrál folk s E. F. S. Ale jedna z nejhorších věcí minulého režimu bylo, že ne vždy mohli lidé jít studovat svůj vysněný obor, včetně mé ženy, které se nemohla dostat na 'pajdu', protože měla příbuzné v Americe. I ona však dnes vysněnou angličtinu učí a já si dělám vysněnou muziku. Musel jsem ale pro to něco udělat – studoval jsem soukromě housle, harmonii i kontrapunkt, pak jsem vystudoval postgraduál hudební teorie na AMU v Praze. Studium na VŠSE mně ale leccos dalo, včetně určité logiky, které je – krom inspirace – při skládání muziky třeba. Potkal jsme tam fajn lidi, ale pak jsme šli každý svou cestou. S řadou z nich jsme však přátelé dodnes.

Do Vilshofenu jezdí 14 kamarádů pokládat květiny k radnici, u které se nachází sládkova busta.
Po Grollovi chtějí nazvat ulici i bustu