Jméno Pavla Pavla je neodmyslitelně spjaté se sochami moai na Velikonočním ostrově. Strakonickému rodákovi, který v Plzni vystudoval strojní a elektrotechnickou fakultu, se totiž podařilo objasnit záhadu, jak se sem kamenné těžké monolity dostaly.

Experiment v roce 1982 vyzkoušel ve svém rodném městě. O šest let později získal povolení ke stejnému pokusu přímo na Rapa Nui (což v domorodém jazyce znamená Velikonoční ostrov). Místo navštívil už devětkrát, naposledy loni. „Odhalením záhady jsem si splnil klukovský i životní sen. Ovlivnilo mě to daleko více, než jsem předpokládal. Pokus už se nikdy nemůže opakovat, protože sochy se staly součástí kulturního dědictví UNESCO, už se s nimi nemůže hýbat," vysvětlil Pavel.

Čtěte také: Radnice prodává činžovní domy, přijde si na desítky milionů korun

V sobotu oslavil technik, jehož jméno obletělo svět, 60. narozeniny. Přinášíme výňatky z jeho knihy, v níž líčí nejenom svůj strakonický pokus o rozpohybování soch, ale především svou vysněnou expedici, kterou vedl norský cestovatel a etnograf Thor Heyerdahl a jíž se mohl zúčastnit.

Zápis z 30. ledna 1986, 9. den pobytu na Rapa Nui ze stejnojmenné knihy

Znamení tahačům, kteří už věděli, o co jde, a lana se za halasného halekání proměnila v napjaté struny. To bylo všechno. Socha nic!

Co je? Socha stojí jako přimrzlá, ani záchvěv. Ten okamžik byl jedním z nejhorších v mém životě. Proč to, u všech všudy, nejde? To mám za vyučenou. Všichni po mně začali zvědavě pokukovat, co udělám. Vždyť jsem s ní přece před chvílí pohnul nepatrně sám! Našel sem jediné možné vysvětlení. Domorodci sice lana napjali, ale netáhli naplno. Snad si mysleli, že je to jen nutný obřad, aby sochu posunula tajemná síla ze záhrobí – mana. Ještě před několika desítkami let věřili, že existuje.

Nepřehlédněte: OBRAZEM: Do Plzně se sjedou skvosty s vůní benzinu. K vidění bude i Hakar

Vysvětlili jsme jim, co bylo potřeba, a následovalo nové znamení. „Do toho!" Opět mohutné povzbudivé „Héééj…" a lana se znovu napjala. Zaberte, ksakru! A znova! „Teď! Teď!" Obr se konečně rozkýval. Dal jsem znamení druhé partě u pootáčecích lan. „Teď!" Otočila se! Skutečně. Moai, opravdická moai na Velikonočním ostrově udělala po několika staletích první krok. Rychle tahače na protilehlá místa. Připravte se na druhý krok. „Teď!" Kyv. A ještě jeden – už pořádný. „Zaberte!" To byl pokyn pro otočení. „Héééj… Táhněte najednou! Všichni současně! Teď!"

A to už moai vysunula druhý bok dopředu a dokončila další krok. „Chodí! Ona chodí!" To stačilo. Víc dneska dělat nebudeme. Maururu – děkuji.