Nejvyšší horu světa zdolala jižní cestou přes ledopád Khumbu ve středu 24. května. Po návratu z expedice je již v plné práci, přesto si našla čas, aby se s Deníkem podělila o zážitek z výpravy.

Dosud nebyla zdaleka tak známá jako někteří další čeští horolezci, ač tomuto sportu propadla už před více než čtvrtstoletím. Vše začalo v roce 1997, kdy ještě jako medička jela na expedici do Kolumbie. Jejím úkolem bylo léčit indiány. Přitom jí ale učarovaly tamní hory a poprvé vylezla do výšky pěti tisíc metrů. Od té doby zdolala řadu známých i méně známých vrcholů.

„Než se narodili kluci, tak jsme na nějakou expedici jezdili každý rok. Pak jsem měla pauzu a poslední roky už zase jezdím. Vylezla jsem toho spoustu. Mám-li zmínit nějaké zajímavé vrcholy, tak jsou to Kilimandžáro, Mont Blanc, Carstensz Pyramid, což je nejvyšší kopec Austrálie a Oceánie, Aconcagua (se 6961 m nejvyšší hora Ameriky – pozn. aut.), Chimborazo (6263 m, nejvyšší hora Ekvádoru) a další,“ líčí Perglerová. Přiznává, že o zdolání Mount Everestu přemýšlela už dlouho. Trvalo ale plných deset let, než byly optimální podmínky k tomu, aby se na výpravu mohla vydat.

Před výstupem musela přibrat

Cestě na vrchol nejvyšší hory světa předchází spousta papírování. Musíte mít povolení nepálské vlády a další náležitosti, jejich shánění ale byla ušetřena. Vše obstarala společnost, která výpravu pořádala. Před účastí musela prokázat, že coby horolezkyně už má něco za sebou. „Podmínkou účasti na této akci byla minimálně jedna sedmitisícovka a dále nějaké technicky obtížnější kopce,“ popisuje. Nad otázkou, na kolik ji výprava vyšla, se jen pousměje. „Cenu veřejně říkat nesmíme,“ vysvětluje.

Je aktivní sportovkyní, ale v přípravě na zdolání Everestu musela ještě přidat. „Před výpravou jsem denně jezdila na kole, pětkrát týdně běhala, plavala, přidala jsem posilovnu. Bylo to hodně intenzivní. Na kole jsem jezdila se speciální maskou, která simulovala nadmořskou výšku. V přípravě na menší množství kyslíku v atmosféře mi měl pomoci i speciální stan, ale v tom jsem spala minimálně. Psi mi na něj tak dlouho škrábali, až jsem je pustila dovnitř a bylo po spaní,“ směje se horolezkyně.

„Ale takováto příprava, zvykání si na vysoké nadmořské výšky, stačí dva, tři týdny před. Víc to nemá smysl. Ono to stejně pomůže jen při počáteční aklimatizaci, v pěti, šesti tisících metrech. Pak už to prostě musíte zvládnout,“ dodává Perglerová, která před cestou do Nepálu dostala ještě jeden speciální úkol – musela přibrat. „Při výstupu totiž zhubnete, protože ten výdej je značný. Klidně kilogram na den. Takže jsem nejen musela přibrat před expedicí, ale ještě se nás přímo na místě, během aklimatizační části, snažili hodně krmit. Snad nikde jsem při výpravě nejedla tolik jako tam,“ vzpomíná zubařka s tím, že jí to ale nedělalo problém, protože velmi ráda jí.

Pokochat se a pryč

A jak vypadal samotný výstup? Tým expedice Madison Mountaineering Mount Everest 2023, jehož byla součástí, měl tři aklimatizační fáze. První byl trek do base campu, který je v 5400 metrech. To šli postupně osm dní, nabírali nadmořskou výšku. Poté vylezli na horu Lobuche East, vysokou necelých 6200 metrů. A pak je čekala tzv. rotace. „Už jsme si stavěli výškové tábory a vynášeli si věci. Nejvýše jsme byli ve třetím výškovém táboře, 7200 metrů nad mořem. Ve druhém jsme si nechali spacáky, nějaké jídlo, oblečení, slezli jsme dolů a pak jsme v base campu čekali na počasí. Pak už se jde ten vlastní výstup. Jdete z base campu, projdete camp jedna a dojdete hned první den do campu dvě. Poté byl jeden den odpočinkový, další den se šlo do campu tři, další den do campu čtyři,“ líčí.

Finální výstup ze 4. tábora ve výšce 7950 metrů nad mořem zahájila přeštická lékařka se svojí skupinou po krátké sněhové bouři ve 2 hodiny ráno tamního času. Na vrchol Mount Everestu se dostala kolem desáté dopoledne, tedy po šesté hodině ranní středoevropského času, se svým osobním šerpou Dhanou Diariesem. „Ještě v 7200 metrech jsem byla bez kyslíku, pak jsme si trošku přidýchávali, jeden litr za minutu, a pouze na výstupový den nám dali plnohodnotný kyslík,“ vzpomíná.

S kolegy z výpravy měli štěstí na krásné počasí, takže na vrcholu strávila tři čtvrtě hodiny. „Měli jsme nádherné výhledy. Ale podíváte se dolů, počkáte tam chvilku na kolegy a pak už mažete dolů. Je to zóna smrti a musíte ještě ten den sestoupit do čtyřky, takže moc se tam nezdržujete,“ vysvětluje. „Jaký je to pocit být na vrcholu světa? Nádherný. Výš už to nejde,“ směje se.

Jen sníh a led

Na 8849 metrů vysokou horu donesla modlitební vlaječku, kterou stejně jako ostatní na nejvyšším místě připevnila pro štěstí. „Kamínek si neodnesete, je tam jen sníh a led,“ vysvětluje s úsměvem. Ten jí z tváře ale zmizí, když přijde řeč na to, že výstupy na Mount Everest jsou některými lidmi kritizovány. Zlé jazyky tvrdí, že jsou tam zástupy horolezců čekajících ve frontách, nebo že jde o smetiště světa. „My jsme nezažili žádnou frontu, za celý výstupový den jsme potkali devět lidí. Nepálská vláda sice vydala letos nejvíc povolení, 480, ale třetina lidí onemocní už v přípravě a jde celkem tak asi tři sta lidí. To, když se rozdělí do deseti dnů, není tolik. Byť jsou k nim šerpové. Nikde jsme nestáli ve frontě, nemrzli,“ konstatuje a dodává, že co se týče odpadků, vše se poctivě uklízí, do posledního posmrkaného kapesníku. Včetně exkrementů. Ráno jsou na stanovišti přistaveny dva pytle, jeden na normální odpadky, druhý na tělesné potřeby. Vše se tam nahází a šerpové poté pytle odnáší dolů.

Nejsmutnější vzpomínku má Eva Perglerová na horolezce, kteří výstup na nejvyšší horu nezvládli. „Mrtvé jsme viděli. Bylo jich dost a je to hodně nepříjemné. Z naší skupiny tam také jeden zemřel,“ říká se smutkem. Ale pookřeje, když zazní otázka na to, jak na její úspěch reagovali pacienti. „Jsou úplně skvělí, nosí mi květiny a čokolády, abych se zase vykrmila,“ směje se.

S lezením ani po zdolání Mount Everestu končit nehodlá. „Je spousta pěkných míst. Nemusí být vysoká, ale jsou krásná. Kam se podívám, to zatím neprozradím,“ uzavírá s úsměvem.