Dávno před před osmou hodinou večerní, kdy se měl vstup otevírat divákům, se před vchodem do divadla tlačí hrozen lidí. Strategické místo přímo u dveří obsazují příznivci komunistů, hned vedle šumí skupina sociálních demokratů s oranžovými šálami na krku. Překvapivě mezi diváky převládají mladí. Své místo si dopředu rezervovali na Facebooku a při vstupu do hlediště mají přednost. Starší generace je tím dotčena.

Do Plzně vezli jeřáb

Zákulisí je plné už kolem sedmé hodiny večer. Šéf celé akce Čestmír Franěk, který stojí u Otázek už léta a výjezdní ´speciály´ vymyslel, udílí zhruba padesátičlennému štábu, který se do plzeňského divadla přestěhoval, poslední pokyny.

„Na Otázkách dělá asi sedmdesát lidí. Už dva měsíce dopředu jsme byli vybrat vhodné místo. Peklo se nám nelíbilo, zvolili jsme Divadlo Miroslava Horníčka s kapacitou necelých 300 lidí. To nám vyhovuje,“ říká Franěk. Potřebnou techniku sem převáželo 15 náklaďáků, přenosový a pomocný vůz. Jen dva náklaďáky zabralo osvětlení, největší auto vezlo přenosný kamerový jeřáb, který pak v hledišti snímal zejména celkové pohledy na diváky zezadu. Vezly se také dekorace, pultíky řečníků, kabely, kulisy.

Už od poledne se činili na místě večerního přímého přenosu architekti, produkční, zvukaři, osvětlovači. Václav Moravec psal v té době ještě v Praze scénář.

„Musel tam zapracovat aktuality. Třeba dopoledne se v Plzni na univerzitě ještě jednalo o tom, kdo začne odebírat sporné tituly studentům práv,“ vysvětluje Franěk. Aby byl pořad aktuální, nešlo to vynechat.

Přijel poslední

Moravcův scénář doputuje e–mailem do Plzně dřív, než sám moderátor. Toho veze auto společně s maskérkou až večer kolem 18. hodiny. „Je dobrej, politiky i publikum zvládá. Jestli na něm poznám, kdy chytne nerva? Nechytne ho. Ne, nepozoruji na něm žádné hvězdné manýry. Má různé jiné nectnosti, ale tyhle k nim nepatří,“ směje se Franěk.

Moderátor skutečně nejeví před přenosem žádnou nervozitu. Už s napudrovaným obličejem si čte v zákulisí v podkladech, a když dorazí první hosté, jde se s nimi přivítat. Lídra ČSSD Václava Votavu předběhne v maskérně Jiří Pospíšil z ODS. „Bohužel. Aspoň, že jen v maskérně,“ snaží se o žert Votava, ale úsměv má poněkud křečovitý. I Pospíšil se snaží vtipkovat. „Jestli mám trému? Trochu určitě, ale pan doktor Moravec je jednička, takže se nebojím,“ usmívá se směrem ke kamrlíku v útrobách Inwestu, kde si moderátor čte ve štosu papírů.

Přichází i komunistický lídr Karel Šidlo. Zdá se, že je nad věcí a se všemi si podává srdečně ruku. Po chodbě pobíhá s fotoaparátem Kateřina Jacque a povzbuzuje Martina Marka, který za chvíli usedne do horkého křesla za Stranu zelených.

Další volby? Snad nebudou

Václav Moravec se klidně nechá vyzpovídat. Snaží se spočíst, kolik Otázek už jako moderátor absolvoval. „Je jich 48 ročně a dělám to sedm let. Speciály z regionů začaly před čtyřmi roky, to máte krajské volby, eurovolby…,“ vyjmenovává, aby nakonec učinil závěr, že už jich bylo velmi mnoho.

Nezastírá, že si hlídá patřičný odstup od politických bossů. „Musím je dusit všechny pokud možno stejnou měrou,“ usmívá se.

Na otázku, jak takový nápor psychicky zvládá, zvedne dramaticky obočí. „No, jen doufám, že po těchto volbách nebudou žádné další předčasné, abych si mohl odpočinout,“ vzdychne. Připouští, že nabytými zkušenostmi získává stále větší nadhled a v duchu se někdy dost baví.

Bombu nepřiznali

Nejvíc mu při Otázkách zatrnulo před čtyřmi lety právě v Plzni, kdy se vysílalo z Divadla Čas. „Tehdy tam měla být bomba,“ vzpomíná Moravec. Ale vysílalo se a nikdo z diváků nic netušil.

„Když jsem se pak ptal ředitele zpravodajství Zdeňka Šámala, jak se mu pořad líbil, byl zelenej jak sedma a přiznal, že to vlastně neviděl, protože hledal bombu,“ vzpomíná Moravec. I proto velmi přitvrdily bezpečnostní prohlídky diváků. Nesmlouvavá ochranka prohlíží každého, do sálu se nesmí nosit nic k pití.

Do začátku zbývá asi půlhodina. Sál se zaplňuje, schyluje se ke generálce. „To je strašný, jak tady hulíte,“ kroutí na chodbě Moravec hlavou a míří na jeviště. „Takže: vysvětlím divákům, že musejí sedět. A pak dlouze tleskat, než doběhnou titulky. Nikdy si ten celý návod k použití nepamatuju. Tak jedem. Jdem rozdráždit tygry do arény,“ říká si spíš už pro sebe.

Vzápětí se v divadle naplno rozsvítí reflektory. „Dobrý večer, vážení diváci,“ je slyšet do zákulisí.