Když se sejdou, vždycky dojde řeč na to, co udělali nového. Přitom sestavováním jednoho kousku stráví každý desítky hodin. „Tělo téhle mašiny tvoří kovová trubka. Ušetřil jsem si na malý soustruh, takže všechny detaily vystřihnu z plechu a sletuji k trupu,“ ukazuje Viktor na lokomotivu o délce deseti centimetrů, která zdobí kolejiště s lesnatou krajinou a již obdivují malí i velcí návštěvníci výstavy v přeštickém kulturním a komunitním centru. Při práci je potřeba nejenom zručnost a přesnost, ale také trpělivost. „Musíte mít vždycky chuť tvořit, jinak to zkazíte, pořád vám něco padá z ruky… V podobných situacích je lepší uložit rozdělané díly do krabice a po čase se k nim vrátit,“ doplňuje.
Pětašedesátiletý Plzeňan považuje modelářství za skvělého koníčka. Stejný názor má i jeho o čtyři roky starší sourozenec, který ho k zálibě přivedl. „Ve čtrnácti jsem začal chodit do kroužku na Karlově. Bráchovi se to samozřejmě líbilo, takže jsem ho začal brát s sebou,“ upřesňuje Jiří.
Na svá první dílka si dnes už matně pamatují – jednalo se hlavně o papírové modely. Později se oba pustili do odvážnějších forem. Protože jejich ovdovělá matka neměla peníze nazbyt, všechny mašinky si chlapci vyráběli ručně. „Potom jsme nastoupili na vojnu, založili si rodiny, takže šlo modelářství stranou. Znovu jsme se mu začali věnovat, až když děti povyrostly,“ vysvětluje Viktor.
Pokud se zrovna nechystá na nějakou výstavu s bratrem, rád mašinky projíždí alespoň doma. „Když na něčem pracuji, je potřeba systém vyzkoušet. To pak testuji každý den,“ usmívá se při odpovědi. Protože během zkoušení najde často nějakou drobnou závadu na soupravě, musí ji co nevidět odstranit. Teď má ovšem v plánu nechat současné kolejiště chvilku stranou a pustit se do nového třímetrového.
