Do tamní katedrály, v níž spočívají ostatky svatého Jakuba Staršího, míří rok co rok tisíce lidí. Jedním z těch, kteří náročnou cestu podnikli letos, je Miroslav Zajíček ze severoplzeňského Výrova.

Jak říká, na pouť se vydal hlavně kvůli poznání. „Nejsem římský katolík, nejsem křtěný, ale věřící jsem. Cestu jsem nepodnikl pro víru, ale spíš proto, že jsem chtěl poznat, jak lidé v téhle oblasti žijí. Španělsko mám totiž moc rád, jenže vždycky jsem jezdil na jih. Na severu jsem nikdy nebyl," říká muž.

Pět set kilometrů dlouhá pěší túra začala Miroslavu Zajíčkovi ve městě Burgos. „Leží asi 240 kilometrů severně od Madridu. O Burgosu se říká, že v něm je deset měsíců zima a dva měsíce peklo. Když jsme přijeli, začátkem května, teplota se pohybovala okolo 16 stupňů a stromy se chystaly kvést. Na horách kolem Madridu byl vidět sníh, který mě pak provázel vlastně celou oblastí Castilia y Leon. Cesta trvala jednadvacet dní, ale skutečně jsem ji s šestnáctikilovým ruksakem na zádech celou ušel," popisuje Zajíček.

Bývalý starosta Výrova přiznává, že s podobnými dálkovými pochody zkušenosti nemá. „V životě jsem nic takového nešel, byla to výzva, jestli je člověk starší 50 let něčeho takového schopný. Navíc v neznámé zemi. Zdaleka jsem ale nebyl nejstarší, potkával jsem poutníky všech věkových kategorií z celého světa – Australany, Číňany, Brazilce, Mexičany… Hodně lidí z Latinské Ameriky," vzpomíná Zajíček na kolegy.

Po cestě, kterou Španělé nazývají camino, se prý šlo dobře a pohodlně. Je navíc velice slušně vybavena a provozovatelé mnoha ubytoven poutníky vítají s otevřenou náručí.

V katedrále Santiaga de Compostela se každý den v poledne koná mše. Muže překvapily davy lidí uvnitř. „V chrámu velikostí srovnatelném s naším Svatým Vítem byly stovky lidí. A mše vůbec nebyla klidná. Trvala asi dvě hodiny, během ní se v chrámu navíc stále konaly prohlídky, a protože každá národnost má svoje zvyklosti, prožívají všichni obřad jinak – někdo potichu, někdo hlasitěji. Nedělní mši sloužil kardinál, který na základě potvrzení, jež v Santiagu vystavují, věděl, odkud poutníci dorazili, a tak v úvodu vítal turisty podle zemí. A když řekl, že vítá poutníky z Čech, zahřálo to," usmívá se.

A splnila tedy náročná cesta cíl? „Určitě ano. Chtěl jsem nahlédnout tam, kam se normálně zájezdy nekonají, a tak jsem navštívil farmy, v Galicii jsem obdivoval nádhery přírody. Třeba louky, tak, jak jsou obhospodařované a využívané tam, jsou málokde. Navíc všude kolem jsou políčka zeleniny, které lidé obdělávají… Vypadalo to opravdu krásně. Nezapomenutelná atmosféra," líčí cestovatel a dodává, že se ovšem dostavilo i několik zklamání.

„Občas mě zarazila jaksi zbytečná monumentalita. Šel jsem třeba po dlouhé stezce pro pěší, vedle ní se souběžně táhla trasa pro cyklisty široká jako česká silnice, za ní byla dálnice a dvojkolejná železnice, po které nejezdily skoro žádné vlaky. Nebo mě šokovala stavba galicijského kulturního centra přímo v Santiagu, což je komplex velikosti Letenské pláně, ale pramálo využívaný. Na parkovišti pro tisíce aut stály dva vozy, V areálu sídlí také galicijská knihovna… V té nebyl vůbec nikdo. Stejně jako v obrovském sále s počítači," dodává Zajíček.