„Na katedře mě to ale tak pohltilo, že jsem tam zůstala. Kantoři jako docent Richtr nebo profesor Kraitr byli výborní a nadchli mě pro chemii," vyprávěla.

Právě chemii považuje pedagožka za královnu přírodních věd. „Má v sobě kouzlo experimentu a přesnost matematiky," vysvětlila. Také proto měla už v době svých studií v oblibě pokusy. „Pan docent Richtr nás vzal na dvorek, doprostřed postavil kýbl s vodou a do něj házel sodík. Byli jsme schovaní za rohem a čekali jsme prudkou, až explozivní reakci. Nic se ale nedělo. Koštětem proto začal do nádoby šťouchat. Kýbl nakonec vyletěl asi patnáct metrů daleko," vzpomínala Voráčová.

Poprvé se postavila za katedru ještě coby studentka pátého ročníku pedagogiky. „Vedení Gymnázia Luďka Pika v roce 1985 oslovilo katedru, zda by u nich někdo vypomohl. Byl to tedy křest ohněm. Studenti byli jenom o pět let mladší než já. V té chvíli jsem ocenila, že učím právě chemii a matiku, protože jsou to náročné předměty," usmívala se.

Brzy si však kantořinu zamilovala. „Studenti mě nabíjejí. Snažím se je pro vědu zlákat. Jezdíme na různé soutěže, třeba Chem-Quest, kde jsme loni získali první místo," nastínila.

Kromě přírodních věd učitelku zajímá sport. „Dodělala jsem si instruktorské kurzy na lyže a snowboard. Jezdím se studenty na hory, takže si u některých vylepšuji reputaci," zavtipkovala. Voráčová má blízko rovněž k informatice, kterou svého času na gymnáziu vyučovala. Se středoškoláky třeba navrhovala elektronickou laboratoř. Za tvořivost, kterou se snaží do výuky vkládat, byla v minulosti oceněna krajským titulem Kreativní učitel.