V městských lázních na Denisově nábřeží jsem byla poprvé loni v září a už tehdy vypadaly chodby a místnosti dost šíleně. Tenkrát jsem s sebou měla průvodce, teď vyrážím na vlastní pěst. Jakýmsi virtuálním průvodcem je mi architekt Jan Trčka z Ateliéru Soukup. Právě on před čtyřmi lety pracoval na projektu oživení městských lázní a s ním jsem záměr navštívit budovu konzultovala. „Být vámi, nechodím tam, není tam bezpečno," opakuje několikrát. Odradit se nenechám, jsem rozhodnuta a dopoledne vyrážím.

Část padne k zemi

Přestože je bílý den a u lázní je poměrně provoz, není problém dostat se dovnitř. Mám obavu, zda dokážu najít cestu složitou spletí chodeb, ale ta se rozplývá, když vkročím dovnitř. Navzdory svému pověstnému orientačnímu nesmyslu přesně vím, kam mám jít. Ponurými chodbami, v nichž je cítit plíseň, se dostávám do místnosti s malým bazénem. Na prahu se zastavuji a rozmýšlím, zda vůbec pokračovat.

Mám totiž dojem, že od mojí minulé návštěvy se stav zhoršil a podlaha by mě nemusela unést. Nakonec to risknu a při zdi opatrně přejdu kritický úsek. „Zřítit by se to jen tak nemělo," ujistil mě zpětně Jan Trčka. Nejhůř je na tom podle něj ta část, kde bývala kotelna. Tam ale vůbec nejdu, část už je zřícená úplně.

Na trakt, v němž se právě nacházím, je vydán demoliční výměr, bleskne mi hlavou. Jde o přístavbu z poválečné doby, která památkově chráněná není. „Vznikla jako náhrada za část zničenou při náletu roku 1944. Byly na ni tehdy použity nekvalitní materiály, a proto je v horším stavu než zbytek," vysvětluje architekt. Je jen otázkou času, kdy k zemi padnou místnosti s dětským a kruhovým bazénem nebo bývalou párou.

Od kruhového bazénu vede zkratka do největší haly v budově, kdosi kdysi vytvořil úplně nové dveře, takže stačí pár kroků a jsem u bazénu. Právě tato bazénová hala s ochozy je památkově chráněna. „Kromě ní ještě uliční průčelí zpředu a z boku," doplňuje Trčka.

Stojím na kraji bazénu, který nefunguje téměř dvacet let, rozhlížím se kolem a vidím jen bezmoc. Nepořádek, vytrhané kachličky i dveře od šaten v patře, psychedelické graffiti působí skličujícím dojmem. Všechno ještě umocňují tzv. mokrá vysvědčení a diplomy, které se tu všude povalují. Přesto mám pocit, že tato část je nejzachovalejší. A že by stačilo sehnat bandu nadšenců, smetáky, hadry, saponáty a ředidla a obětovat pár desítek (no možná stovek) hodin práce. Jsem zřejmě idealista, ale přesně si dokážu představit, jaké by to tu zase bylo pěkné.

Nápisy psané starým až ozdobným písmem a nabádající k vypnutí sprchy či omytí celého těla dokážou navodit tu správnou atmosféru. A když o kus dál vidím na zdi pokyn ´Klíč a prádlo odevzdejte lázeňskému´, skoro se mi ho chce jít hledat. Stačí ale mrknout a všechno je pryč – zůstává zase jen stísněný pocit.

Necelá miliarda

Moji představu o tom, že na změnu stačí vlastně jen málo, trochu potvrzuje i architekt Trčka. Podle něj je totiž tato původní část budovy v mnohem lepším stavu, než se na první pohled zdá. Má totiž betonový skelet i krov. Podle projektu, který v roce 2008 pro tehdejšího vlastníka objektu ateliér zpracovával, by tu vzniklo wellness centrum a také hotel, který by tyto prostory využíval. Kromě toho ještě administrativní budova, kde by byly i loftové byty. Krásná představa – kdyby… Kdyby se našel někdo, kdo má 500 až 700 milionů korun na přestavbu.

A také dalších asi 150 milionů na to, aby objekt, který je už dlouhé měsíce na prodej, od italského majitele koupil.