„Někdy se setkávám s tím, že si se mnou lidé spojují různé předsudky, protože jsem Trnka," říká Matyáš Trnka. „Jednou mi jeden profesor řekl: Vy jste vnuk Trnky? Vy musíte kreslit jako pánbůh," vypráví.

Takže se potýkáte i s odstupem, závistí nebo dojmem, že jste nějaká privilegovaná vrstva?
Ano, někdy i moji vrstevníci mívají pocit, že když jsem umělec, měl bych být nafoukaný a hodně pít. Občas má někdo podezření, že jsem se na FAMU dostal díky protekci, že táta zvedl telefon a bylo to.

A bylo?
Nebylo. Táta ani nevěděl, že se na tuhle školu hlásím.

Takže jste měl snahu vymanit se z toho, že jste Trnka?
Výtvarnu jsem se začal věnovat až v pětadvaceti, do té doby jsem na tužku nesáhl. Byl jsem úspěšný ajťák, počítače mě bavily. Až v pětadvaceti jsem nastoupil na školu a začal tvořit.

Co se stalo, že si pro vás dědeček takhle přišel?
Do života mi vstoupila žena a všechno se nějak otočilo a proměnilo. Potřeboval jsem se vykreslit z traumat – a už mě to nepustilo. Ale Trnka s tím nemá nic společného.

Hledal jste i vlastní rukopis, aby vás nesrovnávali s dědečkem?
Hledám ho pořád. Kreslím, myslím, úplně jinak a snažím se najít svou cestu…a možná ji taky nikdy nenajdu. Na to už je asi pozdě.

Zdědil jste po dědečkovi kromě výtvarného nadání i nějakou vlastnost?
Jsem stejně nesnesitelný perfekcionista, který své kolegy týrá a vyžaduje dokonalost. Zahradu připravujeme ve větším týmu a pokud se kolegové vzpírají a chtějí třeba jít brzo domů, jsem takříkajíc zlý šéf.

Nevadí jim to?
Já si kolegy už vybírám tak, aby mé nároky splňovali, takže ve skutečnosti zas tak zlý nejsem. Ale když vidím, že je třeba něco předělat nebo upravit, trvám na tom, aby přišli druhý den. Stejně jako Jiří Trnka nesnáším práci, která není odvedená dobře.

Markéta Čekanová