„Když jsem si šla před odjezdem naposledy v Plzni zastřílet, tak jsem najednou našla na botě něco, co tam nepatří. Když jsem to potom odstraňovala, tak jsem si říkala, že by mi to mohlo přinést štěstí a to se splnilo,“ usmívá se česká střelkyně.

V Německu se nejprve Marušková představila ve vzduchovce. „Bylo nás hodně, takže jsme střílely ve dvou směnách. Já byla v té první, nastřílela jsem 583 a musela čekat, jestli to bude stačit na finále,“ vzpomíná.

Stejného výkonu dosáhly další čtyři závodnice a následoval rozstřel o jediné místo ve finále. „To je rok stará záležitost, dříve rozhodoval větší počet nastřílených desítek. Já rozstřel absolvovala poprvé v kariéře, a je to o nervy. Říkala jsem si ale, že ostatní by to nemusely psychicky zvládnout a že by mi mohlo stačit střílet po devítkách. A bylo to tak, finále bylo moje,“ těší rodačku z Aše.

„Ve finále jsem byla celkem v klidu. Bylo to mým cílem a věděla jsem, že cokoliv dalšího bude navíc. Celkem se mi dařilo a nakonec to stačilo na tu nejmilejší bramboru v mojí kariéře. Za čtvrtou pozici jsem moc ráda hlavně kvůli tomu, že jsem tím získala kvalifikační místo pro olympijské hry v Londýně. Byl to první závod, kde bylo možné si vystřelit kvalifikační místo a mně se to hned podařilo. Navíc v disciplíně, která je pro mě po sportovní pistoli až na druhém místě,“ přiznala Marušková.

Bronzové medaile se dočkala ve sportovní pistoli. „Po úspěchu ve vzduchovce jsem šla do toho závodu naprosto v klidu. V mířené složce jsem nastřílela 291 bodů. Sice jsem nebyla ani v první desítce, ale věděla jsem, že otočná mi jde lépe. Tam jsem dala 293 a do finále šla z pátého místa,“ říká pětadvacetiletá střelkyně.

Ve finále se jí už tradičně dařilo. „Tušila jsem, že stoupám pořadím, protože jsem slyšela výsledky ostatních závodnic a věděla jsem, jaký měly náskok. Ustála jsem i poslední položku a všechno nakonec dobře dopadlo.“

O svém úspěchu ale Marušková nějakou dobu nevěděla. „Selhala komunikace s trenéry. Jsme domluveni, že mi trenér Putna ukáže prsty kolikátá jsem. To se ale teď nestalo, jen manžel David skákal radostí jako blecha, takže jsem něco tušila. Nakonec jsem na ně musela zavolat, oba mi ukázali tři prsty a já věděla, že mám bronz.“

Od zlaté medaile ji přitom dělily pouhé dvě desetiny. „Stejně tak jsem ale mohla skončit sedmá. Musím být spokojená s tím, co mám,“ dodala Marušková.