Své o tom ví i Ivana Mádlová, ředitelka zařízení Alzheimer Home v pražských Modřanech. Přední odbornice na ošetřovatelkou péči se pacientům s touto diagnózou věnuje denně. Deník s ní hovořil při příležitosti Mezinárodního dne Alezheimerovy choroby. Mimo jiné i o tom, proč se zkušená zdravotnická manažerka vrhla do politiky.    

Data říkají, že v Česku je nyní 70 000 diagnostikovaných pacientů s Alzheimerem a vedle toho další spousta lidí, kteří nemají přímo Alzheimera, ale nějaký jiný typ demence. Je takový růst českým specifikem, nebo kopírujeme celosvětový trend?

Je to určitě celosvětový trend. U nás je problém takový, že se nedělala přesná diagnostika různých typů demencí. Takže se dá očekávat, že počet diagnostikovaných pacientů je v reálu podstatně vyšší, jelikož medicinská odbornost se na to stále více a více zaměřuje. Odhalit demenci včas je přitom  důležitým faktorem. Všeobecná zdravotní pojišťovna dala od ledna 2020 praktickým lékařům novou možnost - mohou u svých pacientů nad 65 let provádět  speciální test, na základě kterého jsou schopni vyhodnotit úroveň kognitivních funkcí. Demence mají obvykle několik stádií, většinou tři, a čím dříve jsme schopni demenci odhalit, tím lépe.

Lávka pro pěší a cyklisty spojující Bručnou a Koterov už slouží veřejnosti. Umožní bezpečný přechod přes čtyřproudovou komunikaci i sousedící čtyřkolejnou železniční trať. Dílo je součástí modernizace plzeňského železničního uzlu.
Ocelová lávka přes silnici a železnici slouží pěším i cyklistům, podívejte se

Jenže přišla pandemie a lidé do ordinací praktiků nechodili. Máme tedy v následujících 3-5 letech očekávat větší vlnu nově diagnostikovaných případů?

Pokud to bereme takto pragmaticky číselně, tak s navýšeným počtem cíleného vyšetření můžeme očekávat, že se nárůst objeví. Vše nám ukáže čas. Například u onkologických pacientů se nárůst zcela jistě objeví, což považuji za podstatně závažnější problém, kdy opravdu hrozí, že se včasná léčba nestihne.

Jak poznat, že se „něco děje“. Kdy by měl člověk nebo jeho okolí zpozornět?

To je velmi těžké. Během dne samozřejmě zapomínáme každý a s úsměvem říkáme, že máme demenci. Choroba se plíží velmi pomalu, takže někdy trvá určitý čas, než příbuznému dojde, že by stálo za to se domluvit třeba s praktickým lékařem, který by následně provedl cílené vyšetření. Člověk sám to na sobě těžko pozná, nemá tak čistý úsudek, aby poznal, že dochází k závažnějším změnám.

Známý bonmot říká, že když sám hledáte mobilní telefon a nejdete ho odložený v mikrovlnce, už je pozdě. 

V těchto případech by mělo fungovat právě okolí a blízkého namotivovat, aby se nechal u lékaře vyšetřit. Když člověka něco bolí a nepřestává, tak jde automaticky k lékaři. Tady je to složitější. Pacienti s počínající demencí si tu „špatnou chvilku“ nepamatují. Problém nastává, i když jsou pacienti v pobytových zařízeních, konkrétně u nás. Cítí se odloženi, protože k nám se dostávají pacienti, kteří mají i světlejší chvilky. Rodině poté vyčítají, že je odkládají někam, kam nepatří, protože oni se cítí zdraví. Paradoxně příjem klienta, který není v tom nejhorším stádiu, je velmi problematický.

Restaurace Na Spilce změní provozovatele po 16 letech.
Legendární restauraci bude provozovat Prazdroj

Protože rodina přiváží člověka, který je v tu chvíli vlastně zdravý.

Ano. Traumatické je to pro obě strany. Rodina se s tím těžko smiřuje. Klient neví, že má zdravotní problém a rodina cítí strašný pocit selhání, že nezvládla péči. K nám dochází v situaci, kdy jsou naprosto vyhořelí a zkusili všechny možné alternativy, kdy se mezi sebou střídali doma sourozenci, manžel s manželkou, vnoučata. 

Kdy obvykle nastává situace, kdy „už to prostě dál nelze“. Pokud se u pacienta zrychlují  „nezdravé chvilky“, ve kterých o sobě neví?

Je to tak. Pozorujeme to při komunikaci s rodinou před přijetím klienta, kdy za námi přijdou a ptají se, zda by naše sociální služba byla vhodná pro jejich blízkého. Musí splňovat určitá zdravotní kritéria, která posuzuje náš praktický lékař a specialista. Je tam doporučení od psychiatra, neurologa a podobně, že tam diagnóza opravdu je. Z těchto rozhovorů je patrné, že už jsou ve fázi absolutního vyčerpání. Ale i přesto, že jsou na pokraji sil, tak si vyčítají, že k nám svého blízkého musí dát. V tu chvíli je to na nás, snažíme se jim podat pomocnou ruku a vyslechnout je. 

Co může psycholog nebo terapeut udělat pro nově přijímané klienty, aby si zvykli?

Je to různorodé. Ale naše zkušenost je, že to trvá minimálně měsíc, 4-6 týdnů. Musím podotknout, že poskytujeme výbornou psychiatrickou péči, kdy k nám pravidelně dochází paní doktorka, která dbá na to, aby nasazená léčba byla natolik vyhovující, že klient je schopen plnohodnotného života s ohledem na jeho mozkový deficit nebo deficit kognitivních funkcí, což je paměť, řeč a tak dále. Naším cílem není klienty utlumit, ale naopak. Potřebujeme zklidnit mysl a potřebujeme, aby byli zapojení do aktivit a udržovala se jejich soběstačnost. Aby se zapojovali do našich kulturních akcí a podobně. Mezitím sem dochází i rodina, která postupně vidí, že péče je tady velmi kvalitní, že je tu multidisciplinární péče, která se skládá z pečovatelů, všeobecných sester, fyzioterapeuta, aktivizačních pracovníků, sociální pracovnice, praktického lékaře a psychiatra.

Odhad, který udělali čeští odborníci, je poměrně vážný. Do roku 2050 u nás může být až 280 tisíc pacientů s diagnostikovaným Alzheimerem. Co je nutné udělat pro to, abychom byli na takový růst připraveni? Už dnes se péče nedostává a kapacity jsou omezené.

Musíme se zaměřit na strukturu sociálních služeb a legislativně ukotvit takzvanou dlouhodobou péči, která se skládá z dlouhodobé péče zdravotní, sociální a poté zdravotně-sociální. Pro představu: Zdravotní péče je léčba dlouhodobě nemocných nebo jsou to rehabilitační zařízení, kam se přesouvají pacienti na doléčení po akutní fázi. Pak jsou to sociální služby, kterými jsou třeba terénní pečovatelské služby. A do zdravotně-sociálních služeb patří například domovy pro seniory, nebo domovy se zvláštním režimem.

Zákon, který by to definoval, chybí. V čem by to pomohlo?

Současná péče je rozdělená mezi Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo sociálních věcí, takže je i rozdílné posuzování kvality péče. Protože MZ má svá měřítka a stejně tak MSV. Odlišnost je i ve financování a v dokumentaci. Chtělo by to ukotvit legislativně, aby bylo jasné vymezení, co je právě dlouhodobá péče a jakým způsobem to zapadá do té zdravotní a sociální oblasti. Je důležité, aby rezorty spolupracovaly a našel se konsenzus třeba ve financování zdravotní a sociální péče, potom i co se třeba týče hodnocení kvality.

Ozdobou letošního 42. ročníku Invelt Rallye Pačejov byl start legendárního Francouze Francoise Delecoura se spolujezdkyní Sabrinou de Castelliovou, který zprostředkoval Jiří Jirovec z firmy Invelt.
FOTO: Legendární francouzský jezdec Delecour projel Invelt Rallye Pačejov

Zmínila jste financování. Jak funguje v praxi?

Po krajích existuje síť zařízení sociálních služeb. Když se do této sítě dostanete, můžete žádat o dotace. Soukromá zařízení se do této sítě většinou nedostanou, ačkoliv poskytují stejnou službu. Je otázka, jestli by nestálo za to zamyslet se nad tím, že by se financování přesunulo třeba za klientem, který by mohl finance využít při svobodné volbě pro vhodný typ sociální služby a sám by si vybral zařízení, nehledě na to, zda by bylo zařízení soukromé nebo státní.

Co tomu brání? Nezájem politiků?

Těžko říct. Nemyslím si, že by to byla úplně chabá vůle politiků, ale přeci jen jsou tam finančně omezené zdroje, které mohou být určitou překážkou pro to, rozdělit to mezi určité množství pobytových služeb nebo denních stacionářů tak, aby ten příspěvek přinesl nějakou užitnou hodnotu.

V tom případě to může být úkol i pro vás. Letos kandidujete do sněmovny jako lídr ANO v Plzeňském kraji. S jakým cílem?

Je toho více, ale zrovna téma zdravotnictví a sociální péče je mi velmi blízké. Ve zdravotnictví se pohybuji 36 let, v posledních letech i v sociální oblasti. Vidím ty obrovské problémy ve financování zdravotní. Jeden malý příklad: denní poplatek za tzv. hotelové služby a stravu, který se od roku 2014 vůbec nezměnil. Dnes platíte 380 korun za den podle vyhlášky, z toho 170 Kč je na jídlo, které musíte uvařit pětkrát denně. A za zbylých 210 korun musíte pořídit veškeré hotelové služby, včetně režie, vody, energie, prádla a tak dále. Pobytová zařízení se s tím složitě vyrovnávají.

Jen úprava peněz za stravu a ubytování ale zdravotní a hlavně sociální oblast nespasí. Chybí totiž kapacity. Není kam lidi umístit. 

Chce to zavést indikátory, jaké typy péče klienti využívají, aby se podle toho daly naplánovat kapacity, které jsou potřeba. Když dnes například vím, že máme přes 100 tisíc lidí, kteří pobírají příspěvek 1. stupně závislosti, tak bychom měli být schopni říct, kolik z nich potřebuje terénní pečovatelskou službu a jestliže, např. kolem 80 tisíc osob pobírá příspěvek 4. stupně závislosti, tak je to vodítko pro vytvoření potřebných kapacit v pobytových zařízeních. Nejlépe by se to mělo sledovat regionálně, abychom věděli, jaké typy služeb je v určitých regionech potřeba budovat.

Kolik se teď aktuálně nedostává v Česku lůžek v domovech se zvláštním režimem?

Kdybychom to sečetli, tak jsou to desetitisíce lůžek, ať už jsou to domovy se zvláštním režimem nebo domovy pro seniory.

Miroslav Kumbera před soudem.
Žárlivý muž zastřelil svou mladou partnerku a jejího milence. U soudu se přiznal

A regionálně?

Co se týče domovů pro klienty s demencí a Alzheimerovou nemocí, tak největší poptávka je ve Zlínském nebo Jihomoravském kraji. Pokud jde o domovy pro seniory, tak je to opět kraj Zlínský a kraj Vysočina. U nás v Plzeňském kraji také není uspokojena poptávka všech žadatelů, nicméně situace není kritická jako třeba v tom Zlínském kraji. To ale nezpochybňuje fakt, že je třeba i v Plzeňském kraji kapacity naplnit.

Za Plzeňský kraj kandidujete. Kromě jiného je to region, který trpí vylidňováním, mladí odcházejí pryč. Řešit domovy důchodců je důležité, ale co uděláte pro to, aby zůstávali mladí? 

Tohle je důležitá otázka. Plzeňský kraj určitě trápí fakt, že došlo k obrovskému úbytku studentů na Západočeské univerzitě, i u technických oborů. Bude velmi těžké vytvořit nabídku takových pracovních míst, abychom tam mladé udrželi. Jednou z cest je ale určitě podpora výzkumu, inovací. Chtělo by to získat firmy, které budou produkovat finální výrobky, aby to nebyly jen montovny, ale skutečně místa s odbornou kvalifikací. V současné době je totiž u nás spíše poptávka po nekvalifikovaných pracovních silách. Je tam požadavek na lidi s výučním oborem, zřídka kdy na lidi s maturitou. To určitě není dobrý aspekt k tomu, jak udržet mladé lidi.

Jinak řečeno Plzeň produkuje vysokoškoláky, ale ti v kraji nezůstávají. Udržíte aspoň funkční regionální školství, než se vytvoří nějaké kvalifikovanější pozice pro absolventy?

Musíme. Problém, který je celorepublikový a promítl se i do Plzeňského kraje, je negativní demografie. V letech 1995 – 2004 se rodilo pod 100 tisíc dětí za rok, což udělalo obrovský problém do dnešních let. Školství je postiženo tím, že došlo k úbytku až 30 tisíc dětí, dopad to mělo od mateřských školek až po střední školy.  Máme tu skupinu kvalifikovaných učitelů, které si nemůžeme dovolit propustit, i když je nedostatek dětí, protože poté je budeme zase těžko dostávat zpět. V tomto směru nemá kraj určitě jednoduchou situaci, musí zvažovat, jaké školy bude integrovat, k čemuž došlo po celé České republice. Pro budoucnost je navíc je důležitá spolupráce s firmami, aby se vytvářely obory, které jsou pro ně přínosem.

Ve volbách jdete do politického souboje s ostatními. Pro „boj“ máte ale docela dobrou zkušenost z minulosti, protože jste se zúčastnila několika zahraničních misí v rámci zdravotnického programu MEDEVAC. Byla jste například v Jordánsku v době vrcholícího syrského konfliktu. V čem vás to zocelilo?

Pro mě to byla nesmírně důležitá zkušenost, kde jsem si uvědomila, jak se máme strašně dobře a vlastně nám vůbec nic nechybí. Máme špičkovou zdravotní péči zdarma, což není jinde na světě samozřejmostí. Upevnila jsem si tam i životní hodnoty, že zdraví je to nejcennější, co člověk má a že máme mír, akorát to bereme jako jasnou věc. Když se z bohaté České republiky ocitne na hranici, kde je válečná zóna a vozí vám přímo z terénu civilisty, kteří jsou postiženi válečným zraněním, tak si vlastně uvědomíte, že mír není samozřejmost a že bychom jako lidstvo měli dělat vše pro to, abychom ho udrželi tam, kde to jde.