Památečný den 17. listopadu jsem měl ale volno a o událostech na Albertově a Národní třídě jsem neměl tušení. Překvapení přišlo druhý den vstupem do vozovny Motol, kde to jen hučelo. Řidiči popisovali, co večer viděli a jak studenti dostali nařezáno. Já měl toho osmnáctého polonoční službu na devítce, tedy jezdil jsem asi od jedné odpoledne do jedné v noci z Řep na Spojovací právě přes Národní třídu a Václavák. Večer už na Národní svítily svíčky a i kytky se objevovaly a zase mizely.

Lidé utvořili uličku pro tramvaj

Trochu poposkočím v ději a posunu se na další dny. Opět jsem jezdil devítku a opět projížděl přes Národní. To už ale doslova krokem. Jednak se od Národního divadla ke Spálené houfovaly skupinky lidí a jednak prostě člověk cítil jakousi sounáležitost. Nemohl jsem tam být osobně, tak aspoň tramvají jsem přibrzdil… Den ode dne se houfy lidí zvětšovaly a davy začaly plnit Václavák tak, že se projet dalo jen stěží. Vždy ale lidé utvořili uličku a mávali a já na ně cinkal zvonkem.

Pamatuju si, že jsem přijel na konečnou Spojovací a oba vozy tramvaje byly polepené plakáty jako „konec vlády jedné strany“ nebo, že zabili studenta. Na konečné už stálo auto s dispečery a ti přiběhli a poctivě všechny plakáty strhali, roztrhali a do koše vhodili. Následující den tam opět dispečerské auto stálo. Tentokrát ovšem drželi plakátky Občanského fóra a s připnutou trikolorou mi je nalepili na čelo vozu i na boky.

Stávka tramvají

Chystala se generální stávka. Jenže logicky ne každý tramvaják byl ochoten stávkovat a leckomu se nadcházející změny moc nelíbily. Ve vozovně jsem slýchal slova jako: „Měli dostat víc“, „Co chtěj ti študenti?“, „Už doma je málo řezali“. Ale většina by do stávky šla. Jenže jak to udělat v kolejovém provozu? Tak padaly návrhy, jako že se vypne proud v troleji a bude hned stávka. Nakonec jsme se domluvili, že do stávky se půjde symbolicky, není možné na dvě hodiny zastavit provoz v celé Praze. Po zahájení stávky dojede řidič do nejbližší zastávky, tam otevře dveře a cestujícím řekne, že vstupuje do stávky. A kdo stávkovat nechce, taky dojede do zastávky a řekne, že stojí z provozních důvodů, ale se stávkou nesouhlasí.

Já toho 27. listopadu měl zase devítku a dojel jsem akorát k Jindřišské věži, tam zastavil a v klidu si zastávkoval. Už si nevzpomínám, jak dlouho jsme tehdy stáli, ale přes Václavák jsem ten den projel tuším naposledy, pak už byly odklony a jezdilo se jinudy.

Lehce zazvonit na Národní

Jak píši v úvodu, byla to doba euforická. Celkem rychle se změnilo i chování cestujících. Byli takoví usměvaví, pouštěli se sednout, dávali si přednost ve dveřích a dokonce zdravili řidiče. Jezdili jsme s otevřenými dveřmi do kabiny, což bylo zakázané, ale dispečeři to tolerovali. Došlo tak na prohození pár slov s lidmi ve voze a občas i někdo dobrou cestu popřál. Nevím jestli ještě někdo další z řidičů, ale já pak dalších několik týdnů jel na Národní od Mikulandské ke Spálené vždy krokem a občas i zacinkal…

Vzpomínal redaktor Antonín Hříbal