„Měla jsem to štěstí, že jsem pana Gotta poznala osobně už ve svých patnácti letech na jevišti slavného Semaforu. Byl dokonce svědkem mého konkurzu v roce 1963. Na jevišti jsme se setkali v pořadu Přišli jste pozdě, ale přeci. Bylo to pásmo písniček provázané rozhovory Jiřího Suchého s tehdejšími hvězdami Semaforu. Já jsem tento pořad jako nejmladší členka souboru zahajovala a Karel Gott jako nejslavnější zpěvák končil. Premiéra byla v roce 1963.

Když se natáčel film Kdyby tisíc klarinetů, kde jsem hrála jednu z chovanek penzionátu, tak jsme s tímto pořadem vystupovali po celých západních Čechách. V jeho rodné Plzni dokonce dvakrát, nejdříve odpoledne a večer v sále Pekla a pak ještě jednou v amfiteátru na Lochotíně.

S Klarinety je spojena jedna moje milá osobní vzpomínka. Každý týden jsem se vracela z Prahy na natáčení v osobním autě bubeníka Martina Turnovského. Vpředu vedle něj seděl kapelník Ferdinand Havlík a já seděla vzadu, plna ostychu, s panem Gottem. Cítila jsem k němu veliký respekt. Obdivovala jsem jeho pěveckou techniku a přednes, tehdy snad nejvíce píseň o Marii z Bernsteinovy West Side Story.

V té době se v Semaforu vážně uvažovalo o džezovém koncertu s názvem Dvacet, v němž jsem měla účinkovat s Karlem Gottem. Když se ale zpátky do Semaforu vrátila Eva Pilarová, tak jsem pochopitelně ztratila nárok.

Naposledy jsem s Karlem Gottem mluvila 30. října 1989, kdy slavil Semafor 40 let od svého založení. Po koncertě, který neměl jediný plakát, a přesto se odehrál v nabité Lucerně, bylo setkání bývalých i současných členů v Lucerna baru. Zavítal tam i Karel Gott. Překvapila mne jeho odvaha, že se nechal fotit s Václavem Havlem, který byl pro tehdejší režim nežádoucí osobou.

Karel Gott zůstane v mém srdci nejen jako mimořádný umělec, ale také jako laskavý a moudrý člověk.“