Na 558 školách v Plzeňském kraji začíná nový školní rok. V porovnání s tím uplynulým ale tentokrát zvoní na více místech.

Počet středních škol (55), konzervatoří (1) ani vyšších odborných škol (5) se sice nezměnil, nicméně přibylo základek a také mateřinek.

Základních škol je dnes podle údajů poskytnutých ministerstvem školství 223, tedy o dvě více než ve školním roce 2016/2017. O dvě se rozrostl i seznam mateřských škol, kterých je 274.

Do škol by mělo nastoupit kolem 92 tisíc žáků. Kolik se o ně bude starat učitelů, zatím ministerstvo přesně neví. Údaje bude mít k dispozici až po sběru a vyhodnocení dat v listopadu, nicméně vloni za katedrami stálo v přepočtu na plně zaměstnané téměř sedm tisíc mužů a žen.

Žen přitom byly zhruba tři čtvrtiny. Například v mateřských školách se o děti staraly téměř výhradně jen ženy a velkou převahu měly také na základních a vyšších odborných školách.

Podívejte se, jak známé osobnosti vzpomínají na své kantory.

Byli přísní i moudří, spravedliví a byla s nimi také legrace. Než se stali učiteli, často zažili věci, které jejich žáci mohli pochopili až s odstupem.

Podívejte se, jaké kantory měly známé osobnosti našeho kraje a jak na ně dnes vzpomínají.

Emil Kintzl, Kašperské Hory: Vzpomínám na první třídu a pana učitele Šafaříka, to jsem chodil do Sušice do obecné školy. Na sušickém gymnáziu mám pak nejlepší vzpomínky na profesora, kterého jsme se nejdříve báli, ale potom jsme ho miloval. Byl to češtinář František Procházka, klatovský dragoun. Pan učitel Šafařík byl hodný, strašně milý a vychovával nás, ač byla válka, k češství. Vyprávěl nám, hrál s námi divadlo, prostě takový pravý starý kantor. Pan profesor Procházka pak byl přísný češtinář, odpůrce fašismu a byl trestán, byl odpůrce komunismu a byl opět trestán. Když ho vyhodili z gymnázia, sloužil pět let v Kašperských Horách, kde se stal mým kolegou.

Martin Fojtíček, manažer Ledovce: Zdeněk Vonášek učil na naší základní škole chemii a tělocvik. Když se snažím rozpomenout na to, jak vypadal, naběhne mi nejdřív chemikář z filmu Marečku, podejte mi pero!, skrytý za zdí zkumavek a kahanů. Nicméně „nezapomenutelný“ zážitek, který mám dodnes v paměti, je ten, jak o prázdninách po osmé třídě na letním kurzu mladých zdravotníků (je právě hluboká totalita) jdeme vybydlenými Sudety kolem rozmláceného kostela, on mi položí ruku na rameno a říká: „Fojtíčku, všude žijí lidé… teda Martine.“

Roman Holub, domažlický ponocný: Strašně rád vzpomínám na paní učitelky Šimkovou a Forstovou, které mě jako kluka učily na Základní škole Komenského 17 v Domažlicích. Paní učitelka Forstová byla opravdu velmi spravedlivá a hodná. Paní učitelka Šimková pak byla vysloveně můj anděl. Ve škole mi nic pořádně nešlo, měl jsem čtyřky, ale ona mi vždy ochotně se vším pomohla, abych se to naučil. Obě se mnou především měly ohromnou trpělivost, což se u učitelů vážně cení.

Petr Voltr, kastelán zámku v Tachově: Chodil jsem do Základní školy Hornické v Tachově. Bydleli jsme hned naproti, tak jsem to měl opravdu blízko. Můžu na ta léta vzpomínat jen v dobrém. Matematika a tělocvik mi sice moc nešly, ale naopak čeština, zeměpis a dějepis, to bylo něco jiného. Proto rád vzpomínám na paní učitelku Palerovou. Byla sice přísná, ale češtinu nás naučila opravdu dobře. Vlastně rád vzpomínám na celý učitelský sbor. Dodnes se s některými učiteli potkávám. Například s paní učitelkou Klečatskou, se kterou občas pořádáme kulturní akce.

Tomáš Rada, místostarosta Rokycan: Samozřejmě vzpomínám na víc učitelů, ale nejvíce na Václava Šacha. Učil češtinu a měl nás také na tělocvik. Hodně toho věděl, měl veliký přehled o všem a uměl se o něj s námi podělit. Nijak nás nerozmazloval. Byl přísný, ale spravedlivý a my ho měli rádi. Vážil jsem si ho celkově jako osobnosti. Jeho životní anabáze za druhé světové války ani po ní nebyla jednoduchá. Přesto si stále zachoval obrovskou dávku optimismu.