Jak vás to napadlo odjet do Afriky a učit tam děti?
Chtěla jsem poznat život na vesnici v africké rozvojové zemi, pochopit mentalitu tamních lidí a nedívat se na ně jen jako na čísla příjemců pomoci. Odjela jsem proto do Ugandy, kde jsem dosud byla už třináctkrát, naposled před dvěma lety. A celou tu dobu sleduji příběhy několika vesnic. Učila jsem tam na základní a střední škole matematiku a rodinnou výchovu.

Jak jste se sžívala s místním prostředím?
Začátky byly těžké, nebyly učebnice, jezdila jsem do většího města, v knihovně sháněla materiály, kopírovala je, aby se žáci měli z čeho učit. Víte, tam víc než jinde platí, že vzdělání je vstupenkou do lepšího života a je základní podmínkou k vymanění se z chudoby. Viděla jsem jí tam spoustu. Nejvíce se mě dotýkalo, že děti tam nemohou chodit do školy, a je jim tak upíráno právo na vzdělání. Bylo tam množství lidí na ulici, nemocných, zohavených, hluboce mě to zasáhlo. Chtěla jsem proto pomoci…

Zakládala jste v Ugandě adopce na dálku. Co vás k tomu vedlo?
Jak jsem říkala, vzdělání je zde velmi důležité, aby se lidé vůbec z té obrovské chudoby, na kterou narážíte na každém kroku, vymanili. Vzdělání je ale pro ně drahé, nedosáhnou na ně. Přitom pro našince je to ročně jen několik tisíc, které přitom mohou pomoci a změnit jiným zcela život. Adopce na dálku je pro mě osobně doslova srdeční záležitost. Její propagaci se věnuji stále.

Jaké máte výsledky?
Dosud se podařilo získat adoptivní rodiče pro 3,5 tisíce ugandských dětí. I já mám, nebo vlastně spolu s mojí maminkou adoptivní dceru. Zrovna nedávno se vdávala. Máme z ní radost, udělala si maturitu a dnes provozuje malé kadeřnictví. Soustřeďuje se na nevěsty, kterým češe svatební účesy, dokonce zaměstnává i jednu pracovnici. Vzdělání jsem platila i další, tentokrát své vlastní adoptivní dceři. Bohužel před rokem zemřela při porodu. Teď mám v Ugandě jednoho syna, je mu šestnáct a podílím se i na adopci studentů v Indii. Tam to probíhá trochu jinak, každé dva roky poskytujeme finanční pomoc jiným dětem. Takže, když to spočítám, dosud jsem adoptovala osm dětí.

Na kolik tedy vyjde taková adopce a co všechno obnáší?
Je to různé podle zemí, do kterých tato pomoc směřuje. Třeba do Ugandy je to 7000 Kč ročně, které ale lze platit v měsíčních nebo čtvrtletních splátkách. Dětem do Indie se na vzdělání posílá 4900 Kč, starším studentům 6000 Kč. Není to žádná vysoká částka. Přitom těm dětem dokáže zcela změnit život. Je to pro ně vstupenka do gramotnosti. Děti mohou adoptovat jednotlivci, ale třeba i pracovní kolektivy, když se domluví například pět pracovníků, adopce pro ně znamená jen nějakou stovku měsíčně. Zajímavé je, že mezi adoptivními rodiči je 25 procent z řad důchodců! Adopce na dálku do Ugandy a Indie zprostředkovává pražská charita, která přes charitativní organizace v Ugandě nebo Indii vybírá děti, jimž bude pomoc určena. Jde obvykle o děti, které žijí u babičky či příbuzných, nebo jejich rodiče jsou hodně chudí a nemohou svým dětem školu zaplatit.

Jak vypadá situace v Ugandě dnes?
Když jsem přijela do Ugandy poprvé, žila jsem v hliněné chatrči, škola byla dřevěná bouda, děti seděly na zemi, a když jsem přišla do školy v kalhotách, chodila se na mě dívat celá vesnice. Dnes děti navštěvují řady zděných škol s opravdovými dřevěnými lavicemi. Myslím, že se nám tak podařilo zachránit tisíce dětí před chudobou, které už nemusejí dřít na plantážích a mohou chodit do školy a neumírají na banální nemoci, protože mohou jít k lékaři. Podařilo se mi totiž sehnat peníze a sponzory i na výstavbu nemocnice, kde pracují čeští lékaři.

Spolu s maminkou se vám podařilo vybudovat i etický obchod Fair trade. Jak funguje obchod dnes?
Zahájily jsme v roce 2007 a inspirovaly nás k tomu návštěvy v Africe a Asii, kde je zcela běžná dětská práce, a přemýšlely jsme, co udělat, aby byla odstraněna. Právě díky studiu v Haagu jsem se o Fair traide dozvěděla, že od 60. let minulého století spotřeba zboží, které má etickou značku, narůstá a co je třeba prakticky udělat k zavedení tohoto obchodu i u nás. Matka založila společnost Excelent Plzeň a začaly jsme. Soustředily jsme se na firmy a nabídly jim například reklamní předměty či dárky pro zaměstnance nakupovat právě v etickém obchodě, tedy takové, na nichž se svou prací nepodílejí děti. Fair trade měl úspěch a řada firem dosud nakupuje fair- traidové zboží. Je to všechno o lidech, musí se najít ve firmě aspoň jeden nadšenec, který pro věc strhne další. Loni jsme tuto činnost fair trade předali pražské firmě Miko Káva, my už vypomáháme jen externě. Dnes je tu prostřednictvím Fair trade nabízeno 300 druhů produktů ze 40 zemí, čokolády, čaje, ovoce, kávu z celého světa, které jsou dováženy přes německé, rakouské a anglické organizace. Dnes už řada firem odebírá produkty fair trade pravidelně. Po celé ČR je to minimálně 200 firem. Podle statistik díky Fair trade více než 7,5 milionu farmářů ve světě profituje.

V současnosti jste na volné noze. Co konkrétně děláte?
Na malý úvazek pracuji pro indického dirigenta Debashishe Chaudhuri, který často hostuje i v Plzni.Ostatně bude tu opět v říjnu a v listopadu. Pomáhám mu hlavně proto, že věřím v jeho talent. Jednak pokračuji v tom, co jsem vystudovala, a zatímco dřív jsem se soustřeďovala na velké projekty, nyní se věnuji spíš krátkodobějším. A jako expert vyjíždím do různých destinací.

Kde jste byla naposledy?
V Pákistánu jako volební pozorovatel. Byla to výborná zkušenost. Spolu s kolegou jsme měli na starosti sledovat průběh voleb ve městě Sargodha 260 km od Islámábádu. Objížděli jsme mimo jiné i vesnice, kde ženy tradičně nevolí. Ale třeba proti roku 2008 se jejich účast zvýšila z 45 na 65 procent. Odpozorovali jsme 11 volebních stanic a u nás vše proběhlo v klidu.

Jaké jsou vaše další plány?
Nyní odjíždím do Kambodže a Barmy, kde budu hodnotit české rozvojové projekty. V Kambodži to bude projekt Zdraví pro matky a děti, což je trénink porodních asistentek, osvětová kampaň pro matky a zároveň jde i o vybavení zdravotních středisek. V Barmě to bude zhodnocení humanitární pomoci po cyklonu Narcis v roce 2008, kdy tam zemřelo 140 tisíc lidí. Tam začala hned po katastrofě působit organizace ADRA. Za vybrané prostředky se nakoupily moskytiéry, mohly se začít stavět domy a zakoupit buvoli na obnovu hospodářství, neboť zahynula spousta zvířat. A taky zde lidi ADRa učila poznat, kdy se katastrofa blíží. Jedeme tam zjistit jejich příběh a českou pomoc zhodnotit. I když já sama raději věci vytvářím, než hodnotím.

Říkala jste, že se nyní chcete zaměřovat na krátkodobější projekty. Co to konkrétně znamená?
Víte, stále se mě dotýká situace lidí v rozvojových zemích. Posunula jsem se ale díky Fair traidu dál, když vidím, že se farmáři svou vlastní prací živí a z chudoby se vymaňují. Nyní je čas posunout vše dál a chci podporovat lidi, kteří se rozhodli založit nějaký sociální podnik, firmu. Potřebují podporu, půjčku, aby vůbec mohli začít. A to nyní chci – podporovat podnikavé lidi, a tak odstraňovat chudobu. A obracet se na ty, kteří s tím mohou něco udělat. Víte, jsem přesvědčena, že filantrop ví, že co daruje, se mu vrátí. Prostě mě naplňuje, když mohu pomoci a pak vidím, že se mi podařilo změnit lidem život k lepšímu.