V kavárně, kde jsme měli sraz, bylo plno, a tak jsme se museli přesunout jinam. Hospůdka, kterou jsme míjeli, vypadala útulně, ale Helena z Plzně ji obešla obloukem. „Půjdeme do kavárny,“ poprosila. Není divu. Ač by tomu při pohledu na ni asi věřil jen málokdo, jako mladá dívka propadla alkoholu a po deseti letech pití se ocitla na dně. Našla v sobě ale sílu dobrovolně absolvovat protialkoholní léčbu a především vydržet abstinovat. Dnes už nepije patnáct let a byť si stále musí dávat pozor, aby nespadla zpět do propasti, je na tom už tak dobře, že dokonce pomáhá ženám, jež se v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech pokoušejí uniknout ze spárů démona alkoholu. S Deníkem se podělila o svůj příběh.

„Alkohol jsem poprvé ochutnala někdy v osmi letech, to mi ale nechutnal a vyplivla jsem ho. Poprvé skutečně pít s vrstevníky jsem šla někdy v patnácti letech. Ne, že by mi to chutnalo, ale zaujalo mě, jak jsem se cítila, byla jsem uvolněnější, sebevědomější. Prostě se mi líbilo, jak na mě alkohol působil,“ popisuje Helena s tím, že její pití se pak stupňovalo a její období dospívání tak bylo divočejší. „Pití bylo stále intenzivnější, neměla jsem klapku. Byť jsem měla ze svého okolí zkušenost, co může alkohol způsobit, neuvědomovala jsem si, že by se to mohlo stát i mně,“ přiznává s odstupem let.

Když jí bylo šestnáct, sedmnáct let, opíjela se několikrát do týdne. Lahev vína za den či více nebyla problém. Frekvence popíjení se stále zvyšovala. „Období dospívání je náročné, člověk se utváří a alkohol si v té době vybírá velkou daň a dokáže prohloubit věci, které máte v sobě. Situace se vám ještě zkomplikuje, ať již vztahy v rodině, tak vlastně celkový život. Vy kvůli alkoholu nic neřešíte. Vy víte, že vám na něco funguje, a řešíte problémy jím. Odsouváte je, nabalují se a vše se zhoršuje. Tím jsem se dostávala do situací, se kterými jsem si nevěděla rady, nedokázala jsem je řešit napřímo,“ vzpomíná.

Už nemohla studovat

Měla problémy ve škole a vše vygradovalo tak, že před maturitou už nemohla pokračovat ve studiu a musela ho přerušit. „Stále jsem si ale problémy s alkoholem nepřipouštěla. Navíc se do toho začaly nabalovat i léky, které jsem zneužívala, dnes vám je lékaři snadno předepíší. Doma samozřejmě vnímali, že není vše v pořádku, a tak jsem nastoupila léčbu. Jenže ta byla psychiatrická a nebyla zaměřená na závislosti. Pomohla mi, to určitě, ale nevyřešila můj problém s pitím. Byla jsem však stabilizovanější a příští rok dodělala školu,“ líčí další část svého života.

Opilým mužům se občas dostane pochopení i politování - opilé ženy ovšem veřejnost vnímá jednoznačně negativně.
Odborník na alkoholismus Michal Miovský: Kalamitní situace je u samoživitelek

Přiznává, že pak se ale k pití zase vrátila a bylo stále intenzivnější. Přinášelo jí to stále větší problémy, zejména v rodinných vztazích. Cítila se nepochopená, až jako vyděděná, což psychice samozřejmě nepřidá. „Dnes s odstupem času chápu, že už doma neměli kapacitu, emoční, psychickou, aby vás neustále z něčeho tahali, aby vás neustále podporovali. Já navíc nechtěla slyšet jejich rady, protože můj životní styl mi vyhovoval. A to i přesto, že jsem už měla i problémy v práci. Tehdy jsem se často chovala tak, že jsem se za sebe styděla. On ve výsledku vám pak už ten alkohol nefunguje na nic, máte výčitky, pocity viny, studu. Ale pijete, protože to nedokážete zastavit. Pila jsem v hospodách i doma, tam pak stále častěji. Otevřela jsem si lahev a pila,“ otevřeně popisuje. V 25 letech, kdy přišla kvůli pití o partnerský vztah, si ale řekla „tak dost“ a rozhodla se pro léčbu.

Obrečela to, ale léčbu vydržela

„V tu dobu byla jediná možnost protialkoholní léčba v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech. O té se tehdy povídalo leccos, takže jsem to obrečela, ale šla jsem do toho, už nebylo kam couvnout. Když jsem tam nastoupila, nebylo místo a byla jsem na sběrném oddělení, což byl šok. Když vidíte ty různé anamnézy, tak to vás hodně rychle přivede k rozumu. A to je to jediné, co vás může zachránit. Chcete spolupracovat, protože se z toho místa, které není moc pozitivní, chcete dostat,“ líčí Helena a dodává: „Pak jsem se dostala na oddělení závislostí, kde to bylo lepší. Začátek byl hodně náročný, potýkáte se s depresemi, musíte si uvědomit, v jakém bodě se nacházíte. Co jste si způsobila a že ta cesta z toho nebude jednoduchá. Musíte cítit zodpovědnost. Ta psychická stránka je horší než ta fyzická, kdy vám není dobře, kdy se vyrovnáváte s abstinenčními příznaky.“

Josef Formánek je známý český spisovatel, cestovatel a bývalý šéfredaktor. Cestoval po celém světě, navštívit více než třicet zemí. Ze všech míst ho nejvíce ovlivnil ostrov Siberut. Dnes se soustředí na psaní knih. Napsal jich devět.
Josef Formánek: Se svou alkoholickou minulostí to teď mám stejně jako s vírou

V léčebně strávila více než čtyři měsíce. Vydržela, i když to bylo velmi těžké. „Léčba je hodně náročná. Musíte se porýpat sám v sobě, musíte dodržovat režim, psát si deníky, vycházet s kolegyněmi. Jsou tam čtyři ženy na jednom pokoji, každá je jiná, každá má jiné problémy. Pracují tam s vámi, absolvujete terapie. Je to velmi intenzivní. A to jsou Dobřany lidštější. Podle informací, co mám od jiných pacientů, jsou jiné léčebny tvrdší,“ říká Plzeňanka.

Hlídat se musí pořád

Léčba je ale jen jedna část cesty z pekla, to, co po ní následuje, není o nic lehčí. A trvá to mnohem déle, než léčba samotná. Chcete-li vydržet nepít, musíte se určitými pravidly řídit neustále. „Abyste to zvládli, musíte být rozhodnuti. Nemůžete to dělat kvůli rodině či něčemu jinému, ale musíte chtít, musíte cítit, že to je pro vás dobré, že vám to pomůže. Je to tak trochu na sílu, je to náročné. Dodržovala jsem suchou domácnost, nechodila na riziková místa. To se snažím stále, i po 15 letech. Dodnes přemýšlím, kam mohu jít a na jak dlouho. Vždy musím zvažovat, kdy to pro mě může být ohrožující. I třeba proto sedíme v kavárně, do hospod nechodím,“ vysvětluje Helena, která dokázala během abstinence vystudovat vysokou školu a živí se jako obchodnice. Hodně jí při abstinenci pomohl sport. Začala s ním už v Dobřanech a sportuje dosud.

Nová Psychiatrická klinika ve FN Plzeň na Lochotíně byla slavnostně otevřena 22. 2. 2022.
Na nikoho nehledíme jako na beznadějný případ, říká lékař pečující o alkoholiky

Těm, kteří nevědí, čím si prošla, dokáže říct ne, když jí nabízejí alkohol. „Blízcí chápou, že nepiji, a podporují mě. Díky tomu se mi změnil život a moc se mi napravily rodinné vztahy. Cítím se lépe psychicky i fyzicky. Neříkám, že je vše zalité sluncem, ale život se mi hodně zlepšil. Díky abstinenci lépe zvládám i těžké situace, které život přináší,“ říká Helena, která se do Dobřan jednou za rok vrací, aby se setkala s personálem, vyléčenými alkoholičkami a především současnými pacientkami, jimž vypráví svoje zážitky a dodává sílu v nelehkém boji se závislostí. „Věřím, že můj příběh může někomu pomoci. A chci se také odvděčit léčebně, kde dělají těžkou práci a dělají ji dobře,“ uzavírá.

Abstinovat vydrží jen třetina
Zbavit se závislosti na alkoholu, případně drogách, není vůbec jednoduché. Potvrzují to i zkušenosti odborníků z Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, kde absolvují léčbu jak lidé, kteří ji mají soudně nařízenou, tak ti, kteří přicházejí dobrovolně. Oddělení pro ženy má kapacitu 16 lůžek, ročně se tam léčí 50 až 60 žen. Drtivá většina, až 90 procent, se léčí ze závislosti na alkoholu, zbytek pak ze závislosti na drogách, ponejvíce na pervitinu. „Věková hranice léčby závislostí u žen zde v nemocnici je 18 až 65 let. Průměrný věk je zhruba 35 až 40 let, ale vyskytují se i mladší pacientky a věková hranice se posouvá směrem dolů. Nejmladší pacientce bylo zhruba 20 let,“ uvedl primář Petr Neupauer. Léčba závislosti u žen trvá čtyři měsíce, u mužů jsou to tři měsíce.
Obecně se daří zhruba třetině závislých pacientů zcela abstinovat, třetina abstinuje pouze z části a postupně se k užívání látky vrací, zbývající třetina není z různých důvodů dlouhodobé abstinence schopna.