Ladislav Špaček
* 17. srpna 1949 v Ostravě
Vystudoval FF UK v Praze pak zde vyučoval bohemistiku.
Pracoval v České televizi jako redaktor.
Od r. 1992 působil jako mluvčí prezidenta Václava Havla.
Po odchodu z Hradu se věnuje pravidlům společenského chování, která i vyučuje.
O etiketě napsal řadu knih.

Podle Ladislava Špačka se dodržování pravidel společenského chování za poslední roky výrazně zlepšilo. Přesto nejvíce stále tápeme v otázkách stolování. Etiketa není podle jeho slov výsada pro vyvolené, ale každodenní ohleduplné chování k druhým.

Váš profesní život je neskutečně zajímavý. Pokud jej, s dovolením, hodně zestručním, začínal jste jako učitel češtiny, pokračoval jako mluvčí prezidenta, abyste se nakonec stal českým guru společenských pravidel. Jak jste se vůbec k problematice a osvětě správného chování dostal?
Etiketa mě vždy zajímala, ale nikdy jsem netušil, že se jí budu zabývat profesionálně, a to ani při večeřích s britskou královnou nebo francouzským prezidentem. Když jsem odešel z Hradu, chodil jsem dál na společenské akce, ale protože jsem si už nemusel hlídat „svého" prezidenta, mohl jsem si všímat lidí kolem. A žasl jsem, jak jsou lidé často bezradní v oblékání, u stolu, při představování, a tak jsem se rozhodl, že jim pomohu. Natočil jsem televizní seriál Etiketa a začal psát knihy.

Výukou etikety jste evidentně zaplnil díru na trhu. Když jsem se zmínila, že připravuji rozhovor s vámi, řada přátel se mi přiznala, že vlastní některou z vašich knih a je jejich novodobou biblí, kterou nedají z ruky. Jak je možné, že jsme v otázkách slušného chování tak bezradní?
Protože žijeme v době velkých změn ve všech oblastech, v právu, politice, ekonomice, sociálních vztazích a etiketa odráží právě vztahy mezi lidmi. Proto jsme tak nejistí; to, co platilo za Gutha-Jarkovského, dávno zastaralo, a tak hledáme novou kotvu. Z toho důvodu jsou moje knihy brány s vážností jako autoritativní příručky. Mám výhodu, že vše, o čem píšu, jsem sám prožil, večeřel jsem se všemi korunovanými hlavami, procestoval jsem celý svět a mám zkušenosti ze všech pater etikety, od vodácké hospody po Buckinghamský palác.

Napsal jste o etiketě celou řadu knih, včetně základů slušného chování pro nejmenší. Domníváte se, že kdyby se základy etikety vyučovaly již například v mateřinkách či základních školách, že by se nám všem společně žilo lépe a snadněji?
Ano, napsal jsem etiketu pro děti od tří let, protože už v tomto věku se utvářejí základní návyky chování k druhým lidem, v oblékání, u stolu, na ulici. Bráním se ovšem tomu, aby se etiketa stala vyučovacím předmětem, jako zeměpis nebo matematika. Zazvoní, hodina skončí a zase se budeme chovat jako bezohlední burani? Ne, etiketa musí prolínat celým dnem doma i ve škole, všemi předměty, přestávkami, volnočasovými aktivitami, sportem.

Etiketě se věnujete již deset let. Zaznamenal jste za ty roky nějaké změny? Jde nám to lépe či hůře a v čem stále nejvíce „plaveme"?
Etiketa prodělala za posledních dvacet let velké změny. Vezměte si oblékání; ti starší si vybaví podnikatele v 90. letech: bílé ponožky, fialové sako s ohrnutými rukávy… Dnes vypadají manažeři stejně jako jejich protějšky v Londýně nebo Paříži. Zlepšily se i kontaktní situace, představování, podávání rukou, máme totiž více příležitostí praktikovat společenský život. Co je ovšem nejhorší, je stolování. V uzavřených komunitách rodin se dědí zlozvyky od našich prarodičů, kteří ještě v mládí jedli lžící, takže neumíme držet příbor, sklenice, nevíme, co s ubrouskem, pečivem, jak se můžeme či nesmíme opírat o stůl, jak správně sedět u stolu, co s rukama. A co je nejhorší: přenášíme tyhle zlozvyky i na své děti.

V září přijedete do Plzně přednášet. Vnímáte rozdíl mezi Prahou a menšími městy v úrovni vystupování a v přístupu k slušnému chování?
Praha má velkou výhodu – daleko víc příležitostí ke společenskému životu než menší města. Nespočet divadel, koncertů, dobrých restaurací, večírků a plesů, to je pro Pražany velká škola, protože musí mnohem častěji než kdekoli jinde přemýšlet, co na sebe, kdo komu podá ruku, jak si naberu z rautového stolu plátek šunky na svůj talířek. Nestačí jen přečíst knihu, musíme vše prožít v praxi. Zvláště stolování vyžaduje utváření návyků, třeba držení překládacího příboru chce jistou zručnost a té dosáhneme jen častým nácvikem.

Nemáte problém s nemocí z povolání? Nenutí vás to či neláká opravovat závažné porušení pravidel etikety, kterých jste určitě v běžném životě svědkem?
Mám nemoc z povolání, ale tu má každý, kdo žije svou profesí. Kadeřnice si bude prohlížet vaše vlasy, zubař si nenápadně všimne chrupu, kosmetička pleti. Vidím kolem sebe všechny prohřešky (a že jich je!), ale nepropadám pokušení lidi kolem sebe opravovat a napomínat. Na to nemám právo, udělám to někdy v kroužku přátel, v legraci, ale chodit po ulicích a dělat etiketního policajta nemohu.

I mistr tesař se někdy utne. Dopustil jste se sám nějakého faux pas?
Vím, že na to moje okolí vždycky čeká, ale nedávám mu příležitost. Taky je otázka, co je faux pas. Jestli vědomě překročíte pravidlo, které znáte, máte k tomu asi nějaký důvod, třeba když si Karel Schwarzenberg vzal jednou k obleku ostře červené ponožky. On ví, jaké se nosí ponožky, o tom nepochybujme, proto to není faux pas, chtěl asi oživit ten jednobarevný a nudný svět vysoké politiky. Faux pas je porušení pravidel z neznalosti, to je horší, ale i to posuzujeme u každého jinak: dítě? strejda z Vysočiny? Nejhorší je ovšem vědomá bezohlednost, nedostatek taktu, ne- omalenost. To neodpouštíme. Takovým lidem se vyhýbejme.

Existují vůbec situace, kdy by měla jít veškerá etiketa stranou?
Ne, neexistují, etiketa je totiž jinými slovy ohleduplné chování k jiným, to chcete odložit? Proč? Jíst rukama ze společné mísy? Říhat u společného stolu? Sedět v tramvaji, když nastoupí babička? Ale vy asi máte na mysli, že v hospodě Na Růžku nebudu stolovat jako ve Španělském sále. Správně, k etiketě patří umět se přizpůsobit prostředí a situaci, ve které jsme se ocitli. Usednout k táboráku v obleku je stejné hloupé jako jít do Národního v džínách.

Často skloňovaný je problém etikety v podnikání, obchodním jednání. Jak moc jsou důležitá pravidla v této oblasti?
Když to srovnáváme s minulým stoletím, tradice byla konzervativnější. Tehdy nenapadlo byznysmena vzít si košili s krátkým rukávem pod sako. Muži nosili šle, vesty, patřičně dlouhé ponožky, aby jim nekoukalo chlupaté lýtko z nohavic. Dneska těch prohřešků vidíte víc. Každý muž ví, jak vypadá oblek a kravata, ale detaily je prozradí. Prozradí je špatný uzel na kravatě, nesprávná délka kravaty či mokasíny k obleku. Myslím si, že spousta podnikatelů se stále dopouští prohřešků z důvodu neznalosti. Neuvědomují si, že v určité pozici – a to platí i o politicích, nejen o podnikatelích – by si měli dávat na sebe větší pozor.

V této souvislosti mě napadlo, jestli etiketa není určitý druh přetvářky. Když na jednání dorazí dobře vypadající a etikety dokonale znalý podvodník, otevře si rázem dveře. Zatímco poctivý, ale neohrabaný jedinec pohoří. Nezaslepuje etiketa skutečnou kvalitu člověka?
Ano, může se to stát – nejlépe oblečený muž v městečku byl obvykle sňatkový podvodník. Forma je důležitá, ale na obsah vždycky dříve či později dojde, slupku odkryjete brzy. Na druhé straně, proč by měl poctivý a chytrý člověk působit odpudivě svým nedbalým zevnějškem a neomaleným chováním? Neměly by obě složky být v souladu?

Není etiketa, kterou prezentujete, jen pro „horních deset tisíc"? Souvisí či nesouvisí etiketa s existenční úrovní člověka?
Kdepak, i pokrývač, který nepřečetl žádnou Špačkovu knihu, by měl v čekárně u lékaře pozdravit, uvolnit místo babičce v tramvaji nebo pomoct sousedce s nákupem do schodů. Slušnost není výsada horních deseti tisíc, měla by to být samozřejmá součást života deseti milionů.

Pravidla slušného chování v kostce

Jak správně podávat ruku při představování?
Muž se představí ženě jako první a nato se představí žena muži nebo nejdříve představí hostitel muže ženě a potom ženu muži. Součástí představování je ovšem i vzájemné potřesení rukou a tady pozor: jestliže se jako první představuje méně významná osoba (muž, mladší podřízený), ruku podává nejdříve společensky významnější osoba (žena, starší, nadřízený).

Jak zareagovat, když mně na recepci upadne kus jídla na zem?
Jestliže nám cokoli upadne na zem, pamatujme si, že ve společnosti nejsme kvůli úklidu, ale jsme tam jako hosté. Co tedy uděláme s kuřecím řízečkem, který nám spadl na zem? Nemůžeme prostě odejít, protože by na něm mohl někdo uklouznout. Přirozenou reakci – zvednout ho – okamžitě vyloučíme. Kdybychom spadlý řízeček zvedli ze země, začneme řešit, co s ním. Položili bychom ho na svůj talířek? Ač se to vzpírá našemu spořádanému vychování, nejjednodušší řešení je jediné: Jednoduše spadlý předmět nenápadně zakopneme pod stůl, tam v klidu počká, až ho po ukončení recepce personál najde a uklidí. Buďme si jisti, že náš řízeček nebude jediný…