Čeho si na vašem manželovi nejvíc vážíte?
Monika Aschenbrennerová: Je na něj spoleh, beru to podle rodiny, což mě zajímá nejvíc. Když to řeknu starosvětsky, hezky se stará o mě a o dceru. Zabezpečuje rodinu a záleží mu na ní.
Andrea Šimánková: V současné době hlavně toho, že je výborný táta. Jsem na 100 % přesvědčená, že jsem si nemohla vybrat lepšího tátu svým dětem. A přestože mě kolikrát hrozně moc štve, pořád si myslím, že je to slušnej a chytrej chlap.

V jakém případě neustoupí?
Monika Aschenbrennerová: Když ví, že má pravdu. My se příliš nepřeme, v zásadních věcech se většinou shodneme, a když se pohádáme, je to vždycky o pitomost.
Andrea Šimánková: V čem zásadním neustoupil a měli jsme v tom velké třenice, byla jeho politická kariéra. Prožívala jsem s ním celou jeho lékařskou kariéru, jsme spolu od jeho promoce, a chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla, že nebude na sto procent ten pan doktor. Dodnes, když přijde s nějakým svým nápadem, mi chvíli trvá, než ho zažiju.

Víte, jakým mottem se v životě řídí?
Monika Aschenbrennerová: Štěstí není událost života, ale schopnost člověka.
Andrea Šimánková: Nevím, jestli by se dalo nějak vybrat. To, na čem si opravdu zakládá, je ta slušnost. Snaží se chovat slušně v politice anebo tady, když k nám zazvoní lidi, že je bolí zuby, nohy, břicha. Kolikrát se to úplně nehodí, ale on se snaží chovat slušně.

Čím vás dokáže spolehlivě naštvat?
Monika Aschenbrennerová: Přemýšlím, čím nejvíc. (smích) Když se třeba na něčem domluvíme, čtrnáct dní dopředu o tom mluvíme, a když se to děje, o ničem neví a já zjistím, že mě vůbec neposlouchal. A naštve mě, když za mě slíbí, že někam přijdu, a já o tom nevím.
Andrea Šimánková: Když slibuje, slibuje, a přitom ví, že není úplně reálné to splnit. Teď je to náročné i v tom, že děti mají různé kroužky a rozvozit je tam je složité. On slibuje, ale nestíhá. Nebo když přijede pozdě, i když slíbil dřív. Teď už si radši ani neříkáme časy.

Kdy vám naposledy přinesl květinu?
Monika Aschenbrennerová: Letos je to hektické a není čas. Fakt nevím, ale určitě na Valentýna, to ji nosí pravidelně.
Andrea Šimánková: Minulý pátek a byla to taková trošku usmiřovací květina.

Jakou knížku má právě na nočním stolku?
Monika Aschenbrennerová: Doma má Enigmu a na chalupě … myslím, že Vonneguta. Má to modrou obálku, myslím, že je to jeho oblíbený Vonnegut.
Andrea Šimánková: Žádnou, teď před spaním nečte. Večer, když absolvuje své kolečko se psem, sedne k počítači a vyřizuje poštu.

Je jako otec přísný, nebo je to ten typ, který dětem dovolí víc a rozmazluje?
Monika Aschenbrennerová: Rozmazluje, protože nemá čas. Když byla dcera v pubertě, já byla ta zlá, přísná, otravná, co jenom ječela, aby se holka učila, nenosila v zimě letní sukně a v létě zimní věci. On říkal, že jen zbytečně děláme scény. Přišel večer, chtěl mít klid. Ale obecně je hodně benevolentní. Je toho názoru, že si člověk zaslouží svobodu, dokud něco neprovede a nepřesvědčí o tom, že si ji nezaslouží.
Andrea Šimánková: Má takové vychovávací záchvaty, ale jinak to úplně nejde, když s dětmi tráví jen x hodin týdně. Ale třeba nesnáší rozházené hračky, v tom je důslednější než já. Jinak ale úplně přísný otec není.

Prozraďte na něj nějakou slabůstku nebo zlozvyk.
Monika Aschenbrennerová: Takovým legračním zlozvykem je, že vždycky hodí ponožky za aktovku. Já už vím, že tam jsou. (smích) Má takové ty typicky mužské zlozvyky – otevře ledničku a zírá do ní půl hodiny, špinavá košile dost často skončí na židli nebo diskutuje, že ještě není špinavá. Největší je asi to typicky chlapské – umí neposlouchat, když se na něj mluví.
Andrea Šimánková: Každý večer, jakmile jdou děti spát a on absolvuje kolečko se psem, jde do lednice, nakrájí si sýry, olivy, ryby, vezme si to k počítači a takhle tady vegetí. To je jeho rituál, toho se asi nezbaví.

Rozčiluje se doma u televizních politických debat?
Monika Aschenbrennerová: Ano, ale jen tak poměrně umírněně. Nekřičí, nevyvádí, ale občas ho to naštve a zavolá mě k televizi.
Andrea Šimánková: Moc je nesleduje, což je tím časem – přes den tu moc není. Když jsme ale koukali na předvolební debaty, rozčiloval se. Jako se rozčiluje u fotbalu, komentuje i ty debaty.

Myslíte, že by senátorský post změnil váš společný život?
Monika Aschenbrennerová: Myslím si a doufám, že ne. Kdysi se o Senát chtěl ucházet a tenkrát mi to dost vadilo, protože dcera byla malá. Nakonec prohrál stranické primárky s Jiřím Šnebergerem. Dneska už v tom problém nevidím – Praha je blízko, jste tam za chvíli, dcera je dospělá, funguje internet, mobily.
Andrea Šimánková: Myslím si, že když ho nezměnil nástup do krajské politiky, což tehdy byla opravdu velká změna, tak že už ne.

Být ženou senátora znamená i zúčastňovat se různých společenských a reprezentativních akcí. Jste na to připravená?
Monika Aschenbrennerová: Zatím to moc nestuduju, ani doma jsme to nerozebírali – nechceme to zakřiknout. Akce budou podobně reprezentativní jako v Plzni, což pro mě znamená oblíct se do oblečení, které nemám moc ráda. Ale díky tomu, že žiju šestnáct let se starostou, už mě politici neohromujou.
Andrea Šimánková: U nás je to tak, že začal na kraji v době, kdy jsme čekali Vašíka. Měli jsme doma novorozence a nepřicházelo v úvahu, abych s ním někam šla. Dneska už je spousta akcí, kam můžeme jít celá rodina, ale je pravda, že si hodně vybírám, kdy chci zařídit hlídání.

Neuvažujete vy sama o vstupu do politiky?
Monika Aschenbrennerová: V žádném případě. Co se mě a politiky týče, v hlavě mi to zamrzlo před rokem 1989: Když se řekne strana, představím si tu jedinou. Navíc nemám potřebu se veřejně angažovat.
Andrea Šimánková: Ne a je to z čistě pragmatických důvodů. Máme spolu dvě děti a někdo musí být doma a dohlížet na to, jak rostou. Svoji kariéru asi začnu řešit až tak za pár let.