Chtěl jste být vždycky policistou?
Chtěl. Miloval jsem od mala uniformy, pamatuji si, že jsem ve třetí třídě kreslil policisty v modrých uniformách s červenými proužky. A hned po vojně jsem nastoupil k policii, bylo to 1. března 1976. Začínal jsem jako hlídkař v Praze, dělal jsem čtyřiadvacetihodinové služby, vždycky jsem byl dvě hodiny v terénu a dvě hodiny na služebně. Moc rád na tu dobu vzpomínám, ale mezitím jsem se oženil, narodila se nám dcera, a já chtěl domů. Nechtěli mě z Prahy pustit, ale umluvil jsem je a nastoupil v Plzni - Skvrňanech.

Jaká byla služba tam?
Proti Praze obrovská změna. V deset večer tam skončil jakýkoli život. Vzpomínám, že při službě jsem se někdy nudil tak, že jsem měl přesně spočítaná okna a dveře všech domů, kolem nichž jsem během služby chodil. A navíc spojení domů do Blovic bylo hrozné, do práce jsem jezdil už ve čtyři ráno a večer čekal na vlak, takže jsem doma trávil vlastně jen pár hodin a většinou je prospal. V té době jsem začal studovat důstojnickou školu v Bratislavě. Pobýval jsem tam rok a získal hodnost podporučíka, a to už bylo něco. Když jsem se vrátil, začal jsem působit jako zástupce náčelníka v Blovicích. Byli jsme tam hodně dobrá parta, která nehleděla, jako je tomu v současné době u většiny mladých policistů, na čas a nepočítala hodiny strávené v práci.

Měli jste jí hodně?
Tehdy to byla docela klidná doba, nějaký požár, poničení náhrobků na hřbitově, nějaké krádeže, ale chtěli jsme všechno rychle vyřešit a makali jsme. Z Blovic jsem odešel studovat Vysokou školu SNB, fakultu Veřejné bezpečnosti do Prahy. Po jejím ukončení v roce 1985 jsem nastoupil na odbor vyšetřování Městské správy SNB v Plzni jako vyšetřovatel. Zde jsem se detailněji seznámil s trestním řízením, poznal jsem práci advokáta a říkal jsem si, že bych tuto práci chtěl někdy dělat. Na a pak přišla sametová revoluce.

A brzy po ní jste se jako jeden z prvních policistů v České republice dostal na zkušenou do USA…
To v roce 1990 tehdejší ministr vnitra Richard Sacher domluvil stáž v USA s antiteroristickým programem, jelo nás tehdy z Česka i Slovenska celkem 19. Bylo to od roku 1918 poprvé, co policisté tehdy ještě z Československa jeli do Ameriky. V srpnu 1990 jsme tam strávili tři týdny, bylo to moc poučné, ale úplně jiné než u nás. Například zjištění, že každý Američan může mít zbraň, a že s tím musí policista počítat. Také, že tam výrostci střílejí jen tak pro zábavu do kandelábrů. Ptali se nás, zda se i u nás často střílí, my říkali, že se u nás spíš pereme. Ale valil jsem tehdy oči nejen na fungování americké policie a případy, které se tam dějí, ale i na tamní supermarkety, řeku Missisippi a třeba i na krokodýlí farmu, kam nás vyvezli. Hodně věcí ze stáže se mi později v práci hodilo. V té době se navazovala mezinárodní policejní spolupráce, pro nás byla aktuální spolupráce s bavorskou policií. Učili jsme se v Bavorsku systém jejich práce. Obdivovali nás, že umíme pracovat v podstatě bez techniky jen s blokem a tužkou. A my jim tehdy techniku, tedy počítače, vozový park a hodně dalších věcí záviděli. Ale postupně jsme se dostali tam, kam oni.

close Jan Brázda se během práce u policie setkal s mnoha známými lidmi. info Zdroj: se svolením Jana Brázdy zoom_in Jan Brázda se během práce u policie setkal s mnoha známými lidmi.

Ale vraťme se zpět do Česka. Co se dělo po sametové revoluci době u policie, respektive v SNB?
Ve sboru národní bezpečnosti byl obrovský chaos. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Začaly se zakládat odbory. Kolegové v Plzni za mnou přišli, abych jim k tomu všechno sepsal a stal jsem se i předsedou krajského odborového svazu. V té době mi také nabídl tehdejší náčelník městské správy Václav Váchal, což byl strašně fajn a chytrý chlap, abych mu dělal zástupce. A když v roce 1992 odešel, byl jsem jmenován ředitelem. Byla to přerodná hektická doba, v níž se vytvářela nová demokratická policie. Šaty i boty a později i mobilní telefon jsem měl vždycky v noci nachystané u postele, abych mohl okamžitě vyrazit do terénu, když se stal nějaký případ.

Jaký byl mezi oběma obdobími rozdíl, co se týče kriminality?
Taky obrovský. Do roku 1989 jsme řešili hlavně krádeže, nějaké znásilnění, hospodské bitky a občas do toho přibyla vražda. Trestných činů nebylo rozhodně tolik, kolik po sametové revoluci, zejména po rozsáhlé amnestii, která dostala na svobodu řadu povedených týpků. Když je pustili z Bor, dokonce v Plzni obsadili nádraží a odmítali se odtamtud hnout. A my tam nemohli vlítnout, aby se nestal nějaký malér, tak jsme s nimi dlouho jednali, promlouvali jim do duše, až jsme je dostali pryč. Devadesátá léta obecně přinesla mezi lidi hodně násilí. S tím vším jsme se museli naučit pracovat takzvaně za pochodu. Na městském ředitelství jsme měli dobrou partu, kterou nám všichni záviděli. Patřili do ní moji náměstkové, Karel Raška a Tonda Krejnický, velitel služby Jirka Černý a komisař Pepík Chyba. Velmi schopní byli i vedoucí obvodních oddělení i kriminálky, dopravního inspektorátu a další velitelé. Byli jsme jedni z prvních, kteří do vedení největšího obvodního oddělení jmenovali ženu, která nás nezklamala a vedla si velmi dobře. Bez jejich perfektní práce bychom nikdy nedosáhli tak dobrých výsledků.

Vzpomenete na nějaký případ, který tehdy hýbal Plzeňskem?
Hodně se řešila bitka mezi uměleckými kováři a Romy, která se stala v květnu 1991. Jeden z uměleckých kovářů přetáhl bičem Roma, kterého viděl že ohrožuje nožem stánkaře. A pak nastal masakr, přijela skupina Romů a vrhli se na něho i rodinu, na jeho obranu pak přišli další kováři a šermíři. Hodně krvavá bitka, v níž hrály roli nože, mačety a podobně. Rezonovala Plzní dlouho. Řešilo se to tehdy i ve spolupráci s Romskou iniciativou. Prostě hodně lidí si tehdy myslelo, že když máme demokracii, tak si mohou dělat, co chtějí. A samozřejmě veřejností hodně rezonoval případ dvojnásobné vraždy v borských serpentinách, za niž byl odsouzen Jiří Kajinek. Ale to byla vražda, kterou řešili krajští kriminalisté. Později nám dalo zabrat skinské hnutí, které začalo vystrkovat drápky.

To byly ty akce, které zaváněly nacismem?
Ano. Úplně první byla na Bílé Hoře v Plzni, pak vzpomínám třeba na Kozolupy. Zalezli vždycky do kulturáků a tam vykřikovali hesla, objevovaly se nacistické výšivky a řada dalších symbolů. To byly vždycky manévry, aby se udržel klid a hlavně bezpečí. Ale nakonec se podařilo neustálým tlakem na tyto skupiny, zabavováním jejich věcí, nahrávek a zadržením mnoha skinů, skinské hnutí v Plzni rozbít. Musím říci, že tehdy odvedla skvělou práci kriminální služba pod velením kriminalisty Josefa Chyby. Fůru starostí taky měla s prostitucí, která bujela hlavně na Nové Hospodě. Jednu dobu byla „populární“ oznámení o uložených bombách, zabývali jsme se tím hodně často. Časté bylo také vykrádání a kradení aut, to sice zůstalo, ale o rádia a další příslušenství víceméně zájem upadl. A velmi problematické bylo zvládnout i další fenomén té doby, a to technoparty.

To byla asi taky zajímavá doba, kdy na pronajatých lukách řvalo techno a všude se povalovali výrostci…
Značně problematická, řekl bych. Byli totiž velmi dobře organizovaní a na pronajatých loukách se jich pohybovaly tisíce, včetně malých dětí, žen a množství bojových psů. Lidi z okolí se báli, navíc je rušilo vyřvávání techna do ranních hodin, a obvykle chtěli, abychom je okamžitě vyhnali a byl klid. Ale to podle mého tehdejšího a i současného názoru nebylo možné, kdybychom tam vlítli, tak bychom nadělali víc škody než užitku a mohlo se komukoli z účastníků něco stát. Dovedete si představit, že bychom tehdy zranili třeba malé dítě…

Takže jste dělali co?
Třeba v Boněticích na Tachovsku, kde se na technoparty sešlo 20 tisíc lidí, byla situace hodně vypjatá, ale rozhodl jsem, že nebudeme zasahovat. Monitorovali jsme situaci, dohlíželi na pořádek a hlavně neustále hovořili s organizátory. Nakonec jsme se dohodli, uklidili louku a odjeli. Ale moje rozhodnutí se nelíbilo, takže mi hrozilo trestní stíhání, navrhovala ho státní zástupkyně, ale tehdejší ministr vnitra František Bublan se mě zastal, takže jsem nakonec za Bonětice popotahovaný nebyl. A za pravdu mi dala o rok později technoparty v Mlýnci na Tachovsku, na níž pobývalo zhruba 10 tisíc lidí. Tam tehdy zasahovala pořádková jednotka, někteří účastníci technoparty byli zranění, případ se dlouho vyšetřoval, angažoval se v něm Senát, řada poslanců.

Policejní kariéru vám tedy případ technoparty v Boněticích nezkomplikoval?
Ne, v roce 2002 jsem se stal na krajském ředitelství náměstkem krajského ředitele správy Západočeského kraje. A roce 2006 mě tehdejší policejní prezident Vladislav Husák oslovil, zda bych mu šel dělat náměstka pro uniformovanou policii. To byla také hodně zajímavá doba, dokonce jsem si vyzkoušel přímo na místě organizaci ochrany našeho reprezentačního mužstva na Mistrovství světa ve fotbale v Německu. Také jsem krátkou dobu dělal pověřeného policejního prezidenta, konkrétně před nástupem Oldřicha Martinů. Poté jsem působil jako prorektor na Policejní akademii České republiky, ale tehdy tam nestáli o praktické zkušenosti. Navíc jsem měl pocit, že se u policie moc politizuje, takže jsem se v roce 2009 rozhodl od policie odejít a začal se věnovat advokacii.

Nebyl to trošku šok?
Ne, vždyť jsem si s takovou myšlenkou zahrával už jako mladý policista. Byla to ale docela odvaha. Nastoupil jsem jako koncipient do renomované Advokátní kancelář Vovsík, Rösch, Kocina a spol. Dělal jsem ho tři roky, fůra lidí mí v té době říkala, že na advokacii nemám, že neudělám zkoušky u České advokátní komory. Jsou vážně hodně těžké. Takže říkali, že je nedám, že mě vymetou. A já je v roce 2012 ve svých 55 letech udělal a to s pochvalou, měl jsem obrovskou radost. Od února roku 2013 jsem začal pracovat jako samostatný advokát, jsem jím dodnes a ve stejné advokátní kanceláří, v níž jsem začínal. Dnes už se mnou v kanceláři pracuje moje dcera, která je rovněž samostatný advokát a partner advokátní kanceláře. V roce 2009 jsem po úspěšné habilitaci byl jmenován docentem na Akademii policajného zboru v Bratislavě. Pak jsem vedle advokacie jedenáct let učil na Univerzitě Jana Ámose Komenského v Praze a poslední tři roky učím na Panevropské univerzitě v Praze.

close Jan Brázda se během práce u policie setkal s mnoha známými lidmi. info Zdroj: se svolením Jana Brázdy zoom_in Jan Brázda se během práce u policie setkal s mnoha známými lidmi.

Co pro vás bylo v advokacii nejtěžší?
Stál jsem najednou takzvaně na druhé straně a musel se naučit dívat na klienta, ač udělal cokoli, bez emocí a starat se o to, aby mu nebyla upřena jeho práva a abych mu pokud možno pomohl. Ale na policii jsem v žádném případě nezanevřel, pořád se s bývalými kolegy vídáme. Mnoho policistů jsem jako advokát i zastupoval. A jedenkrát nebo dvakrát do roka míváme i setkání v rekreačním policejním zařízení v Almě v Železné Rudě a vždycky je to tam moc fajn.

Ve své praxi jste se setkal s mnoha zajímavými lidmi, na které rád vzpomínáte?
Třeba bývalý předseda vlády i ministr vnitra Stanislav Gross policii vnímat uměl, ale bylo potřeba naučit ho, co všechno policejní práce obnáší. Výborný ministr vnitra byl podle mého názoru Jan Ruml, a moc rád vzpomínám na bývalé plzeňské primátory Zdeňka Mračka a Zdeňka Proska, s nimiž jsem hodně v hektických porevolučních dobách, co se týče bezpečnosti, spolupracoval. Konkrétně Prosek za policii dýchal a za to si ho moc vážím. Mraček mi zase pomohl, když mě chtěli odvolávat a jel říct policejnímu prezidentovi, že to není správné rozhodnutí. Stále vzpomínám na Luboše Hrušku a další z Konfederace politických vězňů se kterými jsem se spřátelil a poslouchal jsem poutavé vyprávění z období padesátých let, kdy byli nespravedlivě odsouzeni a umístěni do vězeňských lágrů. Od konfederace jsem dostal i čestné uznání za spolupráci. A na jedné z posledních technoparty v Doupově na Karlovarsku jsem spolupracoval i s nynějším českým prezidentem Petrem Pavlem, protože tam nám pomáhala armáda. A byla to špičková spolupráce.

Existuje podle vás dokonalý zločin?
Nemyslím si to, vždycky se najdou lidé, kteří hledají, jak obejít bezpečnostní systémy, vzniká nová trestná činnost. Dneska, v době vysoké životní úrovně není zájem například kupovat kradenou elektroniku, méně je i vražd než v přerodných devadesátých letech, ale kriminalita je pořád a vyplývá z nové situace. Geniální zločin ale neexistuje. Navíc postupuje rozvoj techniky a vyšetřovacích metod, které přispívají k odhalení pachatelů. Sice zůstávají čas od času takzvané kriminalistické pomníčky, ale i ty se daří někdy i po letech vyřešit. Ale v práci policistů hraje vždycky velmi důležitou roli čas, nejúspěšnější bývá objasnění trestných činů do 48 hodin.