Mediace jako způsob řešení konfliktů za pomoci třetí strany je ve vyspělých státech hodně využívaná. Také u nás by v budoucnu měli mít mediátoři důležitou úlohu například při rozvodech.

Jaký problém jste už řešila a dokázala jste lidem, kteří s ním za vámi přišli, pomoci?
Mohu uvést příklad manželů, kteří spolu dlouhodobě velice špatně komunikovali. Stál mezi nimi problém financí, protože on svoji ženu zaměstnával ve své firmě, ale nebyl ochoten jí dávat výplatu. Prostě měl pocit, že nemá nárok na žádné ´své´ peníze. Nezakazoval jí brát si peníze z jejich společných účtů, jenže když si je vzala, musela se z toho vždycky zpovídat a on měl nad tím kontrolu. Nechápal, nač potřebuje pravidelnou výplatu, o které si bude sama rozhodovat. Myslím, že je v pořádku, když každý disponujeme určitou částkou, aniž by to musel partner vědět. Když si koupím kabelku, není přece nutné to pokaždé hlásit manželovi. Ti dva se o tom léta nemohli dohodnout. Paní nežila v žádné hmotné nouzi, měla dostatek peněz, ale ne těch svých. A dosažením mediace bylo to, že to manžel pochopil, uznal po letech její potřebu a dohodli se na výplatě k určitému datu. Objektivně se vlastně nic moc nezměnilo, balík jejich společných peněz je pořád stejný.

Zřejmě ne vždycky se ale lidé domluví, i když se odborník snaží sebevíc. Narazila jste někdy?
Většinou v případech, kdy jde o děti a do případu se vkládají kromě rodičů babičky, dědečkové a takoví ti rádci, co se vyznají. Nehorší bývá, když má žena rozvedenou kamarádku, co ´to tomu svému bývalému teda pěkně nandala´, on teď platí, a tak mu to přece také nedá lacino. Obvykle to pak narazí na to, že se mediátor může snažit sebevíc, ale když se jedna ze stran zasekne a nechce slyšet žádné argumenty, nedá se nic dělat. Teď mám třeba rozjednaný mediační spor, kde jde o majetek za miliony korun. Manžel musel z určitých důvodů své ochrany přepsat na svou ženu dům, jenže později došlo k rozvodu. A manželka mu to nedarovala, zůstal beze všeho. Přitom nešlo o žádného zbohatlíka, který přišel k majetku tím, že by ho ukradl, on skutečně poctivě vydělával, měl peníze a zafinancoval a postavil dům. Očekával, že druhá strana to při rozvodu zohlední. Jenže to se nestalo a on zůstal zcela bez majetku. Je to otázka mezilidské pomsty. Našel si jinou ženu, chtěl rozvod. A to se neodpouští.

Peníze asi vůbec mávají vztahy mezi lidmi a významně je formují. Není to smutné?
Je to dnešní dobou, která s sebou přináší nejistotu. Dřív měli lidé jistou práci, přidělovaly se byty… Teď je to jinak. Dneska vyděláváte, zítra vás mohou vyhodit. Takže peníze se posunuly na vyšší hodnotu žebříčku. Z jejich nedostatku vyplývá spousta problémů a sporů. Nedostatek je však někdy velmi relativní. Z ordinace znám spoustu lidí, kteří hospodaří a musejí vyjít s deseti tisíci korunami měsíčně i pro tříčlennou rodinu. Na druhou stranu je tu paní, která má pro sebe 50 tisíc a není z toho schopna vyžít. Je to otázka přístupu a potřeb každého z nás. Navíc dnes hodně funguje moment srovnávání se. Vezměte si jen děti ve škole, když někdo nemá značkové oblečení, už je titulován jako socka.

Kvůli čemu se kromě peněz ještě lidé nejvíc hádají?
Velký problém je ztráta zaměstnání, ale to s nimi opět souvisí. A pak jsou to problémy v sexuální oblasti, protože mezi lidmi přestává sexuální život, který je dřív uspokojoval. Dnes je sex mnohdy povyšován na úroveň něco za něco. Když budu partnerovi po vůli, dostanu něco. Auto, kabelku… Tohle změnilo sexuální život lidí a sexualita se také i jinak formuje. Dnes je mnohem více lidí, kteří přicházejí domů unavení, protože pracují víc, než by měli. Tohle všechno se do mezilidských vztahů promítá. Mladí lidé se raději, než by se věnovali partnerovi, připojí na facebook a žijí si svůj život ve virtuální rovině. Mají spoustu přátel, se kterými se ale nikdy neviděli. Pak se těžko orientují ve vztazích, nenaučili se je. Jen si virtuálně s někým dopisují, ale jeho chování tváří v tvář vlastně neznají. U někoho může tento způsob tvořit až 80 procent jeho veškeré komunikace.

Doplácejí na to ve svých skutečných vztazích?
V mé ordinaci přibývá hodně mladých lidí mezi dvacátým a třicátým rokem života, to dřív nebylo. Dostávají se sem v různých partnerských krizích v době, kdy nevědí, jak se svým protějškem jednat. Při prvních potížích jdou od sebe, utečou dřív, než by to mohli eventuelně vyřešit. Vzápětí ale navazují stejné patologické vztahy. Stále si hledají stejné grázly, stejné alkoholiky. V pubertě totiž přeskočili to, že vztahy se musí učit. To je zjednodušování, které pak člověku neumožňuje být nastaven na ty horší stránky života, které samozřejmě přijdou. Protože život je o problémech, to máme všichni stejné. Jen tito lidé si myslí, že se to děje jen jim. Pak mají problémy se žaludkem, bolesti hlavy, u dívek problémy s jídlem. Začnou se přejídat nebo přestávají jíst. Je to kompenzační mechanismus problémů, které se odehrávají uvnitř člověka.

Kdy člověk pozná, že je něco v nepořádku a má jít k lékaři, aby jeho problémy nepřerostly někam, kde už s nimi nic nezmůže?
Třeba když přestane spát nebo začne mít patologickou chuť na sladké, začne se přejídat nebo řešit problém alkoholem. Najednou se jim začne ulevovat. Pokud tyhle věci trvají krátkodobě, třeba týden, je to norma, Nejsme naprogramované stroje, každý z nás má svá horší období, kdy si to krátkodobě může dovolit. Horší je, když to trvá delší dobu a hlavně, pokud je tam pravidelnost. Pokud se těším domů, protože vím, že si každý večer rozbalím čokoládu nebo si dám flašku, je to špatně. Trvá-li to třeba už šest nebo osm týdnů nebo dokonce měsíce, stává se z toho zaběhnutý rituál. A měla by se rozsvítit v hlavě kontrolka a člověk by si měl uvědomit, že dělá něco špatně. Měl by zpomalit, zamyslet se nad sebou a začít se třeba věnovat koníčkům. A nejde-li to jinak, jít pro pomoc k odborníkovi. Mnohdy stačí, že si to tam vypovídá. Neměl by z ordinace odcházet s nařízením, co smí a nesmí, to nefunguje. Odborník by ho měl navést tak, aby si na to přišel sám.

Co je špatného na tom dát si každý den čokoládu? 
Nic, pokud mám dobrý metabolismus. Ale obvykle po pár měsících zjistím, že mám navrch čtyři kila, a pokusím se jich zbavit. Buď správně tím, že se začnu víc hýbat a uberu kalorie, nebo špatně. Začnu si kupovat všechny možné prostředky na hubnutí a držet nesmyslné diety, v krajních případech se začnu přejídat a pak se budu snažit jídlo vyzvrátit. A nebo se s kily navíc smířím. Dál budu jíst denně čokoládu a za rok přiberu svých dvacet kilo… Dnes tu mám v léčbě paní, která má 170 kilogramů a to začínala na 60. Přibírala postupně rok co rok. Podle mé zkušenosti s klienty jsou schopni a ochotni svůj problém řešit ti, co přiberou tak do deseti kilogramů. 

Proč pak už ne?
Pokud je to víc, zdá se jim cesta zpátky příliš těžká a raději ji vzdají. A přejídají se dál. Neustále si zvětšují velikosti oblečení a jednoho dne začnou být vnitřně nešťastní a upadají do hluboké deprese. Váhu už v té době přestávají řešit. K lékaři přicházejí ve fázi, kdy mají přes metrák, jsou hluboce nešťastní, nechodí už nikam mezi lidi, mají rozvrácený vztah s partnerem, se kterým nechtějí spát, protože se odmítají svléci. A mají narušené další sociální vazby, protože když nikam nechodí, tak snadno ztrácejí přátele a známé. Začínají být nerudní, protože mají pocit, že se po nich lidé otáčejí, a je pro ně velmi těžké to nějak řešit. Mám tu jednu paní, která si nakoupila trekové hole, speciální boty na běhání, všechny možné permanentky do všech možných fitness center po městě, ale nikdy nikde nebyla. Boty má v krabici a hůlky dosud nevybalené. Prostě si řekne, proč bych tohle dělala. Radši jde a vezme si další tatranku, to je daleko jednodušší. Ale pak se zhroutí a bere antidepresiva.

Co s takovým pacientem děláte?
Chyba je začít se v této fázi řídit obezitologickými jídelníčky a tabulkami. Člověk vyjde z poradny se spočítanými kaloriemi a se zákazy, co nesmí. Tím to obvykle pro něj končí. V obezitologické poradně se nezabývají tím, proč člověk přibral, ale rozepíší doporučený jídelníček s tím, ať přijdou za měsíc, kdy je znovu zváží. Jenže tohle mají tlouštíci zmáknuté obvykle ještě lépe než v těch poradnách. Mají nastudováno, ale problém je v tom to dodržovat. Jsou zvyklí na své přejídání, které je uspokojuje. Důležité je dát nejprve dohromady jejich psychiku, což může někdy trvat až rok, a leckdy je nutné nasadit i antidepresiva. Rozhodně s nimi nevedu žádné tvrdé boje o jídlo, nezakazuju a nenařizuju to, co a kolik mají snít.

Rozebíráte s nimi, proč sahají po svých berličkách?
Ano, pracujeme na tom, proč přibrali a co je dovedlo k tomu, že teď vypadají tak, jak vypadají. Pak se může stát, že ty velké věci se vyřeší, něco je trkne, začnou mít motivaci s tím pohnout. Sami najednou přijdou a říkají, představte si, já jsem si byla zaplavat. Najednou zjistí, že se jim v tom bazénu nikdo nesmál, nikdo na ně blbě nezíral a že tam dokonce takových tlouštíků bylo víc. Najednou začnou mít větší odvahu chodit zase mezi lidi, jenže k tomu potřebují dospět sami. Třeba přijdou a pochlubí se, že namísto třech čokolád snědli jenom jednu. Postupně si to všechno začínají uvědomovat a vzápětí řešit. Ta úprava jídelníčku už je nakonec to poslední, čím se celý proces ukončuje. Základ je dát do pořádku psychiku, což bývá běh na dlouhou trať. A nikdy nejde zaručit, že na konci bude úspěch. Jeho záruka je vždycky v člověku samotném. Pokud chci, dokážu to. Pokud nemá vnitřní sílu, může mít nejdokonalejší nástroje, pomůcky, jídelníčky a nebude mu to nic platné. Totéž platí i v mediaci.

Možná je důležité hledět si víc než virtuálních přátel těch skutečných. Řeknou vám své na rovinu…
Samozřejmě, že jsou důležití. Není nic horšího než mít 200 přátel na facebooku, ale ve skutečnosti být úplně sám.