„Už mám trošku vyprodáno, tak musím nakovávat další zboží. Ještě teplé výrobky dávám hned na stánek. Každé ráno v deset zatopím 
a kovám až do šesti," hlásí kovář Jiří Šimon svůj každodenní rituál. Na plzeňských vánočních trzích je potřetí.

Lidé si od něj mohou koupit svícny, zvonky, vývrtky, otvíráky, háčky, ale také podkovy pro štěstí, přívěsky, náramky nebo třeba náušnice. „Hodně lidí se chodí jen dívat, především malé děti, které pak rodiče často nemohou odtrhnout," směje se kovář. „Z návštěvníků jsem úplně nadšený, jsou skvělí, chválí mi moji práci, a to mne pochopitelně moc těší," dodává.

Šestatřicetiletý Jiří Šimon se jako kovář živí už šest let, čertovskému řemeslu se prý ale upsal shodou okolností. „Kovářem jsem se stal vlastně úplnou náhodou. Kamarád měl tehdy stánek na Staroměstském náměstí a potřeboval někoho, kdo by mu tam prodával," vypráví Šimon, který byl v té době zrovna bez práce. Slovo dalo slovo a Jiří začal nabízet zboží.

„No a vedle mého stánku byli právě kováři. Já jsem se jich zeptal, zda si to u nich můžu zkusit. Když mě viděl jejich šéf, tak se mne zeptal, zda bych pro ně nechtěl začít pracovat," popisuje Šimon, který do té doby nikdy nekoval.

Od té chvíle se kovařina stala jeho prací na plný úvazek. „Asi jsem se v tom našel. Byla to opravdu náhoda, kdybych na tom stánku nebyl, tak bych se kovářem možná nikdy nestal," uvědomuje si Jiří Šimon, původní profesí výtvarník. Pochází z malé vesničky ve středních Čechách. Právě tam si postavil svoji vlastní kovárnu a pracuje už jen sám na sebe. „V ní jsem zavřený od začátku roku přibližně do dubna a když se oteplí, tak vyrážím ven. Jezdím po různých hradech, zámcích a historických slavnostech, kde předvádím své řemeslo a prodávám výrobky," popisuje na závěr Šimon.

Kovář Jiří Šimon na trzích na náměstí Republiky v Plzni