Už je to více než čtvrt století, co Pavel Kopačka nastoupil do věznice v Plzni na Borech coby řadový dozorce. Začínal coby člen eskorty a postupně se vypracoval až na post nejvyšší. Vloni počátkem prosince vystřídal ve funkci ředitele Věznice Plzeň, kde je aktuálně cca jedenáct set vězňů, Petra Vlka. Druhý rok ve funkci ale již nezačne, k poslednímu listopadu končí. Deník si s ním povídal nejen o tom, proč se k tomu překvapivému kroku rozhodl, ale třeba i o tom, jaké panují za mřížemi vězeňské zákony, jak se tam chovají k pedofilům či která skupina odsouzených je nejhorší.

Když před rokem odcházel po sedmiletém ředitelování váš předchůdce Petr Vlk, řekl, že si vás vybral za nástupce, protože na něj coby jeho dosavadní zástupce navážete. Podařilo se?

Ano. Byli jsme oba zajedno, zejména co se týče zaměstnávání odsouzených, je to důležitá věc. Když Petr končil, otevírala se právě nová hala firmy MEA, kde je v současné době zaměstnáno 250 vězňů. Tam bylo ještě dost práce, kterou se podařilo dotáhnout. Právě to, že jsme udrželi zaměstnanost odsouzených, je asi to nejzásadnější, co se za uplynulý rok podařilo.

Je naopak něco z doby strávené na postu ředitele, na co nebude rád vzpomínat? Pro vašeho předchůdce to bylo uhoření vězně…

Měli jsme tu sebevraždu, to je vždy smutné, jde o život člověka. Jinak ale žádná výjimečná situace, která by způsobila vážnější problém, nenastala. To ale není zásluhou ředitele, to je prací všech zdejších lidí. Těch, kteří pracují a slouží na oddílech, mluví s vězni, jsou s nimi v každodenním kontaktu.

Pavel Kopačka
57 let, ženatý, otec tří synů, vystudoval speciální pedagogiku, žije na severu Plzeňska ve Věznici Plzeň působí už 26. rok

Na Borech jste už přes čtvrt století. Jak se za tu dobu změnilo chování vězňů? Která skupina je nejproblematičtější?

V průběhu času se to opravdu změnilo. Já pamatuji konec devadesátek, to bylo úplně jiné složení vězňů. Tehdy byly v ČR gangy, např. kosovští Albánci, obchodující s drogami. Pamatuji tu orlické vrahy, Ludvíka Černého a spol., Kajínka a podobně. Dnes, co se týče cizinců, je tu nejvíce Vietnamců, a to kvůli drogám. Stejně jako třeba ti zmínění kosovští Albánci jsou Vietnamci bezproblémovou skupinou vězňů, uznávají autoritu zaměstnanců, dodržují režim. Jak my říkáme, umí sedět. (smích)

Kdo další ještě „umí sedět“? Váš předchůdce Vlk mi řekl, že velmi dobrá domluva je např. s vrahy. Souhlasíte s tím?

Určitě. Dobrá domluva je i s recidivisty, kteří sedí podesáté, popatnácté. Znají systém a umí se v něm pohybovat. Někdy mi připadá, že co se týče některých vězňů, tak mají problém žít normální život v běžné společnosti, ale tady dodržují režim, mohou pracovat, mají příjem a ve vězeňské komunitě určité postavení.

Takže jim ani nevadí, že jsou za mřížemi?

Ano, i to je možné. Ale na druhou stranu je třeba říci, že u nás takoví odsouzení získají pracovní návyky a dovednosti, které uplatní v civilu. Stává se, že po propuštění dál pracují u stejné firmy. Také se u nás mohou vyučit oborům, které jsou velmi dobře uplatnitelné na pracovním trhu.

Která skupina je podle vás naopak nejproblematičtější?

Podle mne mladiství. Ti nemají brzdy, jsou velmi problematičtí. Zatímco některé se podaří pomocí speciálních programů převychovat, jiní se sem opakovaně vracejí. Čím dříve však mladiství začínají s trestnou činností, tím větší je u nich pravděpodobnost recidivy.

Pak bych ještě zmínil oddělení se zvýšenou ostrahou, kde jsou trvale pracovně nezařaditelní. To jsou vězni, kteří jsou starobní důchodci nebo mají třetí stupeň invalidity, mají závažný skutek, jako je vražda, velký podvod a podobně a odpykávají si dlouhý trest. Představte se, že je tomu člověku sedmdesát a dostal 25 let. Pro něj to je v podstatě doživotí a ztrácí motivaci, vzdává to. Naši zaměstnanci s nimi musejí pracovat a motivovat je k tomu, aby relativně žili normální život.

Co vás za čtvrt století práce od vězňů nejvíce překvapilo?

Když jste tu 25 let, tak vám vše zde připadá normální (smích). Ale je tu jedna věc. My, co žijeme venku, jsme zvyklí na drobné nespravedlnosti. Ve škole dostanete špatnou známku, úředník se k vám nechová hezky, dostanete botičku, ač jste neměli… Víte ale, že takový je prostě život, že se s tím musíte smířit. Ale vězni se s těmito drobnými nespravedlnostmi smiřují strašně špatně. Proto je důležité s odsouzenými mluvit na rovinu, nelhat a nic neslibovat.

Co dalšího je charakteristické pro život za mřížemi?

I když jsou to lidé ve výkonu trestu, nemyslete si, že nedodržují zákony. Dodržují, ovšem ty svoje, nepsané. Jsou jimi svázaní a opravdu se jimi řídí.

Co mezi tyto vězeňské zákony patří? Mezi lidmi se třeba traduje, že za mřížemi hodně trpí pedofilové, ve skutečnosti jsou ale údajně tito vězni, přezdívaní mončičáci, dozorci chráněni coby možné oběti násilí…

Pro ně jsou zřízeny specializované oddíly. My tyto vězně musíme chránit, byť to někomu může připadat nelogické. Chápu, že spáchali jeden z nejzávažnějších trestných činů, většina z nás je i rodiči a vnímáme to citlivěji. Ale není možné, aby „spravedlnost“ vykonávali jiní vězni. Většinou to bývá tak, že spravedlnost chtějí brát do rukou právě ti, kteří sami mají máslo na hlavě. Proto je velmi důležitá profesionalita všech zaměstnanců.

A co tedy patří mezi nepsané vězeňské zákony?

Třeba tzv. nepráskat. Často odsouzení nechtějí spolupracovat ani v případech, kdy by to pomohlo nejen jim, ale i celému oddílu.

Poznal jste osobně desítky tisíc vězňů. Jsou nějací, kteří vám z paměti nevymizí?

Samozřejmě ano. Jde paradoxně o vězně z doby mých začátků, ale jmenovat je nebudu.

Za mřížemi jste zažil i známé osobnosti, třeba Tomáše Řepku. Jak se tito lidé chovali?

Právě ten se choval naprosto vzorně, pracoval… Je třeba říci, že byl na oddělení, kde nebyli nejhorší vězni, navíc byl odsouzenými uznáván jako celebrita.

Proč jste se rozhodl skončit po pouhém roce ve funkci ředitele? Hodně lidí to překvapilo, třeba podřízení si vás dle mých informací chválí…

Je pravda, že odcházím v dobrém, situace ve věznici je klidná. I ve Vězeňské službě celkově panuje klidná pracovní atmosféra. Dlouho jsem se rozmýšlel, ale vedou mne k tomu osobní důvody. Po 26 letech jsem se rozhodl dát přednost rodině. Ono když spíte 11 let s telefonem u ucha a kdykoliv se něco stane, musíte reagovat a být k dispozici, je to hodně náročné. Ale hlavní důvody, proč odcházím, jsou osobní a rodinné.

Podle informací Deníku věznici úplně neopouštíte, ale zůstáváte jako civilní zaměstnanec, když vystřídáte ve funkci svého předchůdce Petra Vlka. Ten má teď na starosti zaměstnávání odsouzených, avšak odchází…

Já chtěl původně odejít úplně. Pak jsem se rozmýšlel, zda nebudu dělat speciálního pedagoga, neboť na to mám vzdělání, ale logickým krokem je, že vystřídám Petra Vlka. Chci pokračovat v jeho dobré spolupráci se zaměstnavateli, se kterými jsem i já navázal výborné vztahy a vím, že budu věznici nadále užitečný. To, že odchází právě teď, je ale náhoda.

Nový ředitel přijde z jihu Čech
O tom, kdo bude nástupcem Pavla Kopačky ve funkci ředitele plzeňské věznice, není podle mluvčí Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR Markéty Prunerové ještě rozhodnuto. „Aktuálně je jméno nového ředitele v jednání v rámci vedení Vězeňské služby ČR,“ informovala v úterý Prunerová. Podle zjištění Deníku je ale jeden favorit, nový ředitel by měl přijít z věznice v Českých Budějovicích. Měl by navázat na své předchůdce, zejména co se týče úspěšného zaměstnávání odsouzených. „To je jednou z priorit vězeňské služby, právě plzeňská věznice patří k organizačním jednotkám, které jsou v této oblasti úspěšné a procento tamních zaměstnaných vězněných osob je nad republikovým průměrem dané oblasti. Určitě tedy bude i v zájmu nového ředitele plzeňské věznice v dosavadních úspěších pokračovat a aktivně vyhledávat další možnosti zaměstnávání odsouzených osob v plzeňském regionu,“ uvedla Prunerová.