Jenže je tu jedno velké ALE. Nikdo neměl roušku, vše se dělo v době tvrdého lockdownu, kdy v plných nemocnicích covid zabíjí po desítkách. Nikdo to neřešil, nikdo děti nevyháněl. Ostatně, kdo by také chtěl tuhle upřímnou dětskou radost ničit?

Tady nese odpovědnost stát. V záplavě různých opatření si s dětmi nikdo hlavu nelámal. Jim přitom zoufale chybí škola, kamarádi i sport. Odpovědní lidé zcela rezignovali na fakt, že o děti jde vždy na prvním místě. Než hledat řešení, je snazší zakazovat.

Výsledek? Děti místo organizovaného sportu s jasnými pravidly, spojeného třeba s testováním, teď skotačí v partách na každém volném plácku a nebrzdí je zákazy, ale spíš návrat chladného počasí.

Nezbývá než doufat, že jim chuť hýbat se vydrží a k organizovanému sportu se znovu vrátí. A možná také stát bude muset tuhle touhu rozproudit drahými projekty. Přitom stačilo starat se o trochu víc.

Kamil Kacerovský, šéfredaktor