A k tomu tak stovka slepic všech možných ras a velikostí. Zdá se vám, že je to popis části osazenstva zoo? Ne, to je jen výčet toho, co doma v Druztové na severním Plzeňsku chová Emil Mundl.

„Zvířata mi postupně přibývala, nebylo to plánované,“ říká muž, který začínal nevinně. Choval rybičky a drobné hlodavce. Pak se s manželkou Irenou před dvaceti lety rozhodli pořídit si poníka. „A protože by prý neměl být sám, dostal do výběhu králíka Ferdu. A tím to všechno začalo,“ vzpomíná chovatel.

Z jednoho králíka se postupně stalo stádo, které mělo jeden čas i sto hlav. A Emil Mundl začal na výstavy. Tu si prohlédl zajímavé kousky, tu nějaké přivezl i domů. „Králíků máme plné kotce, ale za poslední tři roky jsme snědli tak jednoho. Buď to nešlo, že jsou chovní, nebo pomřeli na nějakou nemoc,“ směje se manželka Irena. A právě malá odolnost králíků přivedla Emila na myšlenku začít chovat slepice. Kromě těch běžných přibývaly postupně i zdrobnělé rasy. „Liliputky, hedvábničky i různé odrůdy s tzv. rousy na nohou,“ popisuje svůj chov Emil. A není prý slepice jako slepice. „Ty menší jsou bojovnější a odvážnější.“

Spolu se zvířaty přibývala i naučná literatura. „Teď máme knížky o slepicích i na nočním stolku,“ doplňuje Irena. Kromě toho mají Mundlovi v garáži desítky akvárií a také líheň kuřat – auto už se tam nevejde několik let. A vzhledem k tomu, že se o veškeré zvířectvo stará Emil sám, musí kvůli tomu vstávat minimálně o hodinu dřív a starat se i večer. Soboty a neděle pak tráví čištěním kotců, výběhů, terárií a akvárií.

V létě mívají manželé i přes dvacet vajíček denně ve čtyřech velikostech. Teď jich je tak osm. „Sousedi k nám ale pro vejce nechodí. Stačíme je spotřebovat sami,“ směje se chovatel. Ani z blížících se Velikonoc nemají Mundlovi strach, současní koledníci prý o klasická vajíčka příliš nestojí, chtějí raději čokoládu.