Klidný den se proměnil v peklo. Při výbuchu muničky zahynuly stovky lidí

Pátek 25. května roku 1917 byl v Plzni příjemný, slunný a klidný. Zatím. Stejná atmosféra vládla tenkrát i v městské části Bolevec. Právě tady měly Škodovy závody největší muniční továrnu Rakouska–Uherska. Jejím hlavním úkolem bylo vycházet vstříc neustále rostoucím potřebám armády v průběhu I. světové války. Proto se během krátké doby původních pět objektů se třemi zkušebními palebnými stanovišti na celkové ploše 60 hektarů na severním okraji Bolevce  rozšířilo v malé městečko s celkem asi 60 budovami, včetně dílen a skladišť. Expanzi pomohla blízkost zdejší železniční stanice na trati do Žatce, se kterou byl areál muničky spojen vlastní vlečkou. V muničce se vyrábělo 50 druhů nábojů ráže 37 - 305 mm. Kromě toho šlo také o kanony a lodní děla s ráží 37, 70, 150 a 240 mm. Celý rozsáhlý komplex chránily vysoké hliněné valy (na některých místech dodnes zřetelné), ostnaté dráty a kulometné věže.

Tuny trinitrotoluenu pod pracovními stoly

Nové objekty se budovaly prakticky bez povolení a až posléze, když už byly postaveny, se dodatečně ohlásily příslušným úřadům. Šetřilo se na všem, nedodržovaly se základní bezpečnostní ani hygienické předpisy. A vzhledem k tomu, že hlad po munici na frontě byl enormní, muselo se pracovat ve velice rychlém tempu. Sklady a dílny byly přeplněny jak surovinami, tak již hotovou municí a na železniční vlečce stály zaplněné vagony. Jak bylo později zjištěno, ten den se v muničce nalézalo desetkrát (!) víc munice, než bylo povoleno. Protože byl hlavní sklad zcela zaplněn, skladovaly se náboje na dílnách i vagonech.

Onoho 25. května bylo do továrny navíc doručeno několik vagónů trhaviny trinitrotoluen. Ten se musel ihned složit, aby mu neuškodila vlhkost. Z nedostatku místa se většina zásilky uložila pod pracovními stoly v budově 10. Ten den bylo v bolevecké továrně přítomno 2580 vlastních dělníků, kteří sem denně přicházeli za prací z širokého okolí. Přesně 862 mužů a 1718 žen. Byli to většinou skutečně velice mladí lidé ve věku 15 až 24 let. Navíc je třeba připočíst dalších 354 lidí pracujících na stavbách (vesměs vojíni, vyslaní od pluku ke stavební firmě Alexander).

Z ARCHIVU: Pamětnice vzpomínala na výbuch muničky, doprava prošla obměnou

Plzeňsko

Kromě nich v areálu zůstávali úředníci Škodových závodů a vojenští důstojníci dohlížející na kvalitu vyráběného střeliva, 42 maďarských vojáků, 25 četníků jako strážní oddíl a stálá hlídka Městského hasičského sboru v Plzni. A ještě několik desítek haličských Poláků. Ti nebyli v Plzni ještě řádně zaregistrováni, proto se prozatím poslali na práce v muničce. Nikdo v továrně nic netušil, mnozí nevěděli, že se odtud již nikdy nevrátí domů. Nad rozlehlým areálem už pomalu kroužil černý havran smrti…

Tři tisíce lidí uvězněny v pekle

První výbuch přišel přesně ve 13.35 v již zmíněném objektu číslo 10, v oddělení zapalovačů. Fabriku náhle zahalil 600 vysoký mrak prachu a dýmu a nastal ohňostroj min létajících na všechny strany.

Vznikl neuvěřitelný zmatek. V jedné vteřině se více než 3000 lidí v nervy drásající panice zoufale snažily za každou cenu uniknout z náhle otevřeného Dantova pekla, jehož hrůzu násobily řetězové reakce smrtících explozí v dalších budovách a všudypřítomné létající střepiny. Dalším šokem byl uzavřený vchod areálu, cesta ven vedla jen přes ohrazení s ostnatým drátem. Těžko si dokáže člověk, který tyhle šílené okamžiky nezažil, představit o jakou apokalypsu šlo. Ve 14.10 přišel další, ještě větší výbuch. Vše završila třetí, nejsilnější exploze ve 14.55. To zbloudilý šrapnel zamířil do skladu výbušnin a obrovské množství trhavin vmžiku vylétlo do vzduchu.

Výbuch v bolevecké muničce před 105 lety rozpoutal peklo. Dodnes ho halí tajemno

Zprávy z Česka

Ve skladišti bylo v tu chvíli místo povolených 60 tun střelného prachu plných 90 tun. Nad Bolevcem se objevil obrovský sloup krvavě zbarveného dýmu hřibovitého tvaru, silná tlaková vlna zdevastovala přilehlé borové lesy, na mnoha místech hořelo. V nejbližším okolí došlo ke značným škodám, celý prostor se vmžiku změnil v měsíční krajinu. Panika z muničky se rozšířila i mimo ni, a hlavně nikdo nevěděl, co se vůbec děje. V kronice Bolevce se píše, že „… své domovy opouštělo vyděšené obyvatelstvo Bolevce, Třemošné, Ledců, Druztové, Sence, Zruče, Záluží, Doubravky, Bukovce a dalších částí Plzně i jejího blízkého okolí a bralo s sebou nejnutnější potraviny a potřeby a utábořilo se v polích, lomech a lesích…“

Tlaková vlna ničila domy až v centru města

O síle výbuchu svědčí to, že tlaková vlna vyrazila některé dveře a vytloukla mnohá okna a výlohy až v centru Plzně. U některých domů opadaly omítky a popraskaly zdi. Ve 12 kilometrů vzdálené Měšťanské besedě byly vytlučeny velké skleněné tabule kavárny a stejně tak i okna u vedlejšího secesního hotelu Slovan.

K večeru pak následovalo ještě dalších 18 větších explozí a až do rána se ozývaly rány z jednotlivých nábojů. Munice létala do okolních obcí na kilometry daleko, až na  Košutku  a do Třemošné. Třemošná byla dokonce evakuována. Provoz na přilehlé železniční trati byl na pět dní zastaven, protože ji zasypaly trosky z továrny i zbytky munice.

Největší muniční továrna rakouské monarchie se během okamžiku ocitla v troskách. Všechny budovy kromě jedné, kde byla kantýna, byly zcela zničeny. Dlouhou dobu však nebylo možné začít s odklízením sutin a vyprošťováním raněných či mrtvých. Vzduchem stále létaly střepiny z vybuchující munice a jakákoliv neopatrnost mohla lehce způsobit další sérii explozí.

Beztak ale již pět minut po prvním výbuchu vyjeli k muničce na pomoc muži městského hasičského sboru. A druhý den byly naplno zahájeno odklízení sutin. I přes veškerou opatrnost byly při záchranných pracích v tomto i v předchozím dni zabity desítky dalších lidí. Zemřelo také několik dětí, když při svých hrách v následujících týdnech narazily na nevybuchlou munici. Přijeli lékaři, samaritáni, zdravotní sestry. K místu neštěstí se sbíhali lidé z celého okolí. Proto muselo 42 vojáků spolu s 24 četníky uzavřít k továrně přístup, aby zamezili dalším tragédiím. Vzhledem k tomu, že šlo o muničku, veškeré práce řídily vojenské úřady. Druhý den zůstaly v celé Plzni zavřené obchody, školy, všechny úřady a továrny.

Stovky zraněných rozváženy do plzeňských nemocnic

Zatímco hasiči likvidovali požáry, vojáci z plzeňského 35. pěšího pluku pročesávali lesy a zneškodňovali rozptýlené střelivo. Zdravotníci ošetřili na sedm stovek zraněných – mnohdy popálených, osleplých, bezrukých nebo beznohých. Většinou se přitom jednalo o ženy nebo i děti. Obvaziště bylo zřízeno v přilehlé dělnické kolonii Orlík, v Třemošné na návsi a hostinci na Zavadilce u Boleveckého rybníka. Vážněji zraněné lidi rozvážely přistavené vozy do plzeňských nemocnic.

26. května zaznamenal vojenský velitel Škodovky z údajů nemocnic 96 těžce a 276 lehce zraněných, z toho byla většina žen. Zraněno bylo také 8 hasičů tovární hlídky a 11 četníků.

Z HISTORIE: Před 110 lety se v Malesicích konala první letecká show

Plzeňsko

Rakouské úřady se snažily katastrofu zpočátku zamést pod koberec, potlačovaly jakékoliv zmínky v tisku a situaci zlehčovaly. Až ve zprávě vydané rakouskou korespondenční kanceláří stálo: „Bolevec 27. května. V jedné zdejší muniční dílně vypukl předevčírem požár, který vedl k výbuchu několika objektů této dílny. I když následky výbuchů nebyly tak těžké, jak byly z počátku obavy, ukázalo se přece, že značná část v těchto dílnách zaměstnaných osob byla zabita nebo poraněna. Počet dosud vytažených mrtvol obnáší 13. Bohužel jsou obavy, že ještě asi 50 mrtvých nalézá se pod troskami zničených dílen." Po interpelaci ve vídeňské říšské radě uvedl ministr zeměbrany Gustav Habrman, že: „Mrtvých jest 136. Počet ten však asi stoupne, protože 170 lidí se pohřešuje. Raněných jest 625, z nichž naštěstí u 520 konstatováno jen zranění lehké.“

Válka zrušila mírové předpisy

V následujících dnech probíhaly výslechy svědků, které vedli právníci z vojenského velitelství. Na vyšetřování příčin výbuchu se podílel také ředitel policejní expozitury v Bolevci Josef Vaňásek. Díky jeho důkladnému vedení vyšetřování se šetření nezvrhlo v honbu na zaměstnance kvůli možné sabotáži. Vyšetřován byl také ředitel závodu Rudolf Thiel. (Ing. Rudolf Josef Thiel vrchní inženýr Škodových závodů v Plzni, nar. 8. 11. 1883 – pozn. red.).

Unikátní fotky z archivu pamětnice. Takový byl nálet na Novou Ves

Plzeňsko

Hájil se tím, že předpisy musel porušovat na vyšší rozkazy, které zdůrazňovaly, že po dobu válečnou jsou mírové předpisy zrušeny. A skutečně, ještě šest týdnů před katastrofou Ministerstvo vnitra a veřejných prací povolilo Škodovce zvýšit zásoby výbušnin z dosavadních 10 tun na 60 tun. Jenže v továrně se v den výbuchu nacházelo bezmála 96 tun výbušnin a skoro 48 tisíc hotových střel. Při výslechu 23. března 1918 na otázku, zda se cítí vinen, ing. Thiel odpověděl: „Ich bekenne mich nicht schuldig.“ To jest – necítím se vinným…“ Tady je nutno připomenout, že téměř dva měsíce předtím skutečně upozorňoval Rudolf Thiel Vídeň, že továrna je výbušninami již zcela zaplněna a další dodávky nelze nikam uložit. Marně. Válečná mašinérie nebrala na žádná varování ohled.

Identita obětí podle zbytků šatstva

Kolik přesně lidí při katastrofě zahynulo, se už nikdo přesně nedozví. Může za to zmatek při odklízení následků i ničivá síla výbušnin a ohně. Výbuchy mnoho těl doslova roztrhaly a jednoduše zničily. Jejich znetvořené pozůstatky byly ukládány do provizorních, narychlo vyrobených rakví. Ty se pak přemístily na bolevecký hřbitov i s předměty, nalezenými poblíž mrtvých. Často nebylo možné zjistit identitu obětí, některé byly silným žárem téměř dokonale zpopelněny, v mnoha případech nešlo určit ani pohlaví zemřelého. Pozůstalí tak museli své příbuzné identifikovat jen na základě zbytků šatstva, obsahu kapes, obuvi, prstýnků, náušnic a podobně. Podle u nich nalezených osobních věcí se podařilo pozůstalým většinu ostatků identifikovat.

Z HISTORIE: Nálety Spojenců připravily o život skoro tisíc lidí

Plzeňsko

Např. 30. května 1917 Anna Utlerová, bytem Nepomucká tř. 12, poznává z předložených jí věcí se vší určitostí předměty vložené v obálce č. 6, co částky majetku její dcery a to: jedna stříbrná náušnice, kousek košile, dva kousky bluzy a jeden kousek sukně. Dceru pohřešuje od 25. 5. Táž se jmenovala Růžena Utlerová, 15. listopadu 1900 narozená, do Plzně příslušná. Věci s obálkou Anna Utlerová si vyžaduje pro sebe jako pozůstalost.

Dále 6. června 1917 Marie Kopková, bytem v Třemošné poznává v balíčku č. 84 peněženku, legitimaci, tašku na cigarety a známku, co majetek svého syna Josefa Kopky, 14 roků starého, do Třemošné, okres Plzeň příslušného.

Počet zemřelých? Odhad 200 až 300 lidí

V některých rakvích bylo proto uloženo více jedinců pohromadě, protože nebylo možné jednoznačně prokázat, komu ostatky patřily a také proto, že z některých obětí zůstaly skutečné nepatrné části. Přesný počet obětí nebylo možné zjistit i z toho důvodu, že při výbuchu shořely veškeré písemnosti včetně seznamu dělníků. První společný pohřeb obětí se konal 29. května. Na hřbitově v Bolevci byl vykopán hromadný hrob, hluboký tři metry. Do něj se ve dvou řadách naskládalo 53 rakví s přibližně 150 obětmi. Kvůli obavám z nepokojů byl přístup umožněn jen nejbližším příbuzným, spolupracovníkům a úředním osobám, a to na základě zvláštní, jmenovitě vydávané legitimace.

Poslední nálet pohledem šestiletého kluka: Vzrušení, mračna prachu, smrt

Plzeňsko

Ostatním bránila ve vstupu silná stráž policie a četníků. Nakonec byla donucena pustit alespoň malou delegaci z průvodu Škodováků, která si vymínila krátký projev. Ovšem ani přítomní pozůstalí se nesměli přiblížit až k hrobu. Byl jim vyhrazen prostor u hřbitovní zdi a vojáci je neustále kontrolovali. Později byly do hrobu ukládány další oběti, které se nalezly při odklízení trosek a také těla lidí, kteří v nemocnicích podlehli svým zraněním. Jáma byla zasypána až v srpnu, kdy obsahovala celkem 143 rakví. Škodovy závody sice uhradily náklady na pohřeb, nicméně toto gesto bylo jen malým odškodněním pro pozůstalé a rozhodně nemohlo utišit rostoucí odpor lidí proti válce. Celkový počet obětí katastrofy byl odhadnut na 200 - 300 lidí.

Traduje se, že bolevecká katastrofa dodnes údajně patří mezi deset největších člověkem způsobených nejaderných výbuchů v historii. Což je číslo, kterým se není zapotřebí chlubit.

Bohuslav Hatina