Deníku poskytl rozhovor, v němž nabídl svůj pohled na ruský útok na Ukrajinu, ale i třeba na chování Čechů k uprchlíkům.

Byl jste vojenským kaplanem, účastnil jste se např. mezinárodních mírových misí v bývalé Jugoslávii. Jak se i díky této zkušenosti vy osobně díváte na to, co se odehrává dnes na Ukrajině?

V první řadě musím říci, že rozměr konfliktu, který teď prožíváme, je úplně jiný, než jaké jsem zažil já na Balkáně nebo poté v Afghánistánu či Iráku. Je to konflikt, který je zásadně rozdílný tím, že jeden svrchovaný stát agresivně napadl druhý svrchovaný stát. To není mírová mise, to není interní konflikt, to je zkrátka klasická agrese, která je vedena těmi nejbrutálnějšími prostředky. Takže je to něco, co si moc neumím vlastně představit, protože jsem prožil konflikty jiného typu.

Nicméně nepochybně máte o dění na Ukrajině dostatek informací. Oceňujete statečnost a houževnatost tamních obyvatel, kteří nehodlají Rusům dát nic zadarmo?

Já se hluboce skláním před odvahou ukrajinských mužů a žen, a to jak v rovině první linie, tak v rovině politické. Je třeba si uvědomit, že oni bojují za Evropu, kterou máme rádi a kterou my si užíváme. A tak se také musíme chovat, protože tam teče krev za to, abychom my mohli žít tak, jak žijeme.

Obáváte se, že by se konflikt mohl z Ukrajiny dostat i do dalších zemí?

Pevně věřím a modlím se za to, aby se tak nestalo. Na druhou stranu není možné nerozšíření konfliktu vykoupit nějakou zradou nebo tím, že nebudeme stát za hodnotami, na kterých je svět dnes postaven, jestliže vyznává liberální demokracii. To, že tato neochota stát tváří v tvář zlu je něco, co se nevyplatí, zažila celá Evropa za druhé světové války.

Takže se domníváte, že bychom měli Rusku my i další státy ukázat, že takto postupovat nemůže, a že bychom se měli postavit na stranu Ukrajiny, byť se tím riskuje větší konflikt?

Naprosto jednoznačně. Já jsem to vždy říkal jako vojenský kaplan vojákům, když jsme mluvili o smysluplnosti demokratických ozbrojených sil. Když někdo chce znásilnit vaši holku, tak nestačí říkat jen „ne, ne, to se nedělá“, je potřeba se postavit na její obranu. Jinak se vztahy, které jsou založeny na vzájemné důstojnosti a lásce, nedají budovat.

Z Ukrajiny k nám přichází řada uprchlíků. Jak konkrétně jim pomáhá církev, potažmo plzeňská diecéze?

Snažíme se zapojit do toho širokého proudu, který je organizován ze strany vlády, krajů či měst. Zároveň existují naše vlastní kanály přes osobní vztahy. Takže po těchto liniích ubytováváme, kde se dá, nakupujeme prostředky, vytváříme sbírky, zkrátka snažíme se hledat možné cesty, aby naše pomoc byla účinná a zároveň aby to nebyla věc, která se vyčerpá během jednoho týdne, ale která vydrží. Připravujeme se především na to, aby pomoc byla dlouhodobá.

Myslíte si, že by církev mohla přispět k ukončení konfliktu např. tím, že bude více tlačit na patriarchu Kirilla, nejvyššího představitele Ruské pravoslavné církve?

To se děje všemi možnými prostředky. Bohužel v současné době se ukazuje, že to, co vždy bylo Achillovou patou východního křesťanství, tzv. caesaropapismus, tedy spojení trůnu a oltáře, je něco, co v takovýchto chvílích může vést k tragické hluchotě na hodnoty křesťanství.

Když už se bavíme o jiných církvích – jste v kontaktu s jejich zástupci, např. právě pravoslavné? Jak vnímáte jejich postoje, ať již v Čechách či v zahraničí?

Samozřejmě v těchto věcech se církve spojují v rámci ekumenické rady církví, bohužel pravoslavná církev dlouhodobě je významně nemocná tím napětím mezi poslušností nebo určitou loajalitou a příslušností k patriarchátu cařihradskému, k patriarchu Bartolomějovi, a k patriarchátu moskevskému, patriarchu Kirillovi. A tady se bohužel tou situací ta propast ještě zvětšuje. Zásadně se zvětšuje propast mezi ruskou pravoslavnou církví, zdůrazňuji ruskou, a zbytkem křesťanského světa na celém světě.

Vraťme se k uprchlíkům. Setkal jste se vy osobně s některými z nich? Prožil některý z nich příběh, který vás opravdu zasáhl?

Včera jsem se setkal se skupinou, která zítra přijde ke mně domů bydlet. Ještě vše dolaďujeme, půjde asi o pět lidí.

Ne všichni ale mají k uprchlíkům a vůbec k postoji ČR pozitivní vztah. Co říkáte na stále více se ozývající hlasy, že Češi pomáhají až moc, že jiné, významnější státy se drží zpět? A že bychom měli víc myslet na svoje lidi, např. matky samoživitelky, seniory a další sociálně slabé?

Já nechci nikoho kritizovat, jen prosím, aby každý podporoval a pomáhal způsobem, který uzná za vhodný a kterým by byl rád, aby mu druzí pomohli, kdyby se nedejbože dostal do podobné situace, že mu řeknou, ať utíká jen s tím, s čím může skutečně fyzicky utíkat. Takoví lidé k nám přicházejí.

Je ještě něco, co byste vzkázal Čechům ve vztahu k válce na Ukrajině?

Chtěl bych jim vzkázat, že důležité je, aby naše pomoc nebyla jen emočním vzplanutím, které se rovná zamilovanosti, ale aby to bylo něco, co buduje dlouhodobý zodpovědný vztah, ve kterém chceme pomoci těm, kteří to potřebují. Že zkrátka teď je potřeba nesprintovat, ale připravit se na vytrvalost v konání nebo nabídnutí pomoci těm, kteří ji opravdu potřebují. A že v tom nám všem držím palce.

Na závěr si dovolím „neukrajinskou“ otázku, která zajímá nejen obyvatele Plzeňska, kde jste biskupem od roku 2016. Prý jste jedním z kandidátů na nového pražského arcibiskupa. V únoru jste to nechtěl pro náš Deník komentovat, dnes už prozradíte něco více?

To je věc, která se z podstaty v katolické církvi nekomentuje.

Děkuji za rozhovor.