Nečekejte na konec, vyzýval před padesáti lety titulek deníku Pravda Plzeňany, kteří otáleli a zatím ještě nenavštívili expozice výstaviště EX PLZEŇ 67. Velká výstava se konala už šestnáct dní a měla před sebou pět posledních. Dnes si ji pamětníci spojují především s už neexistujícím areálem výstaviště a s velkým výběrem gastronomických lákadel, jež tou dobou nebyla běžně k sehnání. Reportáž Pravdy přiblížila atmosféru, jakou mělo EX PLZEŇ 11. července 1967:

Bude devět. Lidé nedočkavě vyhlížejí pořadatele v bílých pláštích. Brány se otvírají – výstaviště EX PLZEŇ 67 již po šestnácté vítá nové návštěvníky. Jeden míří do pavilónů, druhý k obchodu s potravinami, jiní chtějí ochutnat grilované trampské cigáro…

9.10 – Had čekajících se prodloužil až ke skleněným dveřím.. Gril pálí naplno, prodavačky obracejí párky, ten mladý pán by raději trampské cigáro. Cigára nemají – novou uzeninu plzeňského masného průmyslu speciálně určenou pro výstavu. (Dodáme jich, kolik bude obchod žádat, ujišťují však soudruzi z Masny.) A teď nejsou a ještě na něm žádají prodavačky drobné. Jako by to byla jeho povinnost… Opodál kolem pultu s mléčnými výrobky se neustále rojí lidé. Kdo by si nepřál podmáslí… Anebo dánský, švýcarský a francouzský sýr… Tady vládne spokojenost.

10.00 – V obchodě s potravinami už zase není volného místečka. Prodavačky si neoddychnou. Máte lososy? Tresčí játra nejsou? Dejte mi dvakrát, ano, tuhle švýcarskou čokoládu a tamhletu konzervu, kolik stojí očka???
„Pane vedoucí, vy tady musíte mít obrat?“
„Do včerejška přes dva miliony korun.“
František Dušek nemá času nazbyt. Hned je ve skladu, hned v kanceláři, hned za pultem.

12.00 – Uzenářská elita – lahůdkové párky – neunikly mlsným jazýčkům. Automatické zařízení ze Západu chrlí denně 300 kg párků, ale poptávku neuspokojí. K tomu navíc čas od času vypne elektřina. Rozhlas pátrá po elektrikářích. Za okamžik všechno běží jako běželo.

18.00 – Rybářskou baštu dosud obléhají zvědavci. Tady si zachytal i Effa. A Jiřina Bohdalová se v baště taky „nabaštila“. Pak o tom všem napsala do pamětní knihy: „Mně se osobně výstava moc a moc líbila, jenom mě mrzí, že jsem ji absolvovala doslova v poskoku.“