Říká se tomu makulární degenerace. Uprostřed svého zorného pole vidí patnáctiletá Karolína jen velkou tmavou skvrnu a ve škole proto potřebuje svoji asistentku. Nadaná studentka a nadějná sportovkyně z chebské základní školy trpí touto oční vadou už od první třídy základní školy. „Nejsem si tím jistá, ale nejspíš se to stalo po nějakém očkování, jedna část očí, konkrétně centrální vidění, mně začala umírat. Postupně se to zhoršovalo, ale teď už je to snad stabilizované,“ říká Karolína.

Sportovní hry zrakově postižené mládaeže v Plzni:

Sportovní hry pro mládež se zrakovým postižením v Plzni | Video: Deník/Zdeněk Vaiz

Přes svůj zrakový hendikep chodí stále na běžnou základní školu, kde ovšem potřebuje služby asistentky. Kvůli svým očím si tam vytrpěla zvláště v první školních letech své. „Zažila jsem si šikanu i od mých nejbližších kamarádek. To jsem prožila to největší peklo, protože mně záviděly, že mám asistentku a různé úlevy, a neviděly, že to prostě potřebuju. To trvalo až do 5. třídy, pak se k nám přidala jiná třída a to už bylo fajn. S těmi spolužáky už se můžu normálně bavit,“ vysvětluje sympatická dívka.

Ač se to zdá neuvěřitelné, problémy přinášelo Káje i vyučování a přístup učitelek, zvyklých na výuku normálních žáků. „Dodnes mnohé nechápou mojí vadu a nedokážou mi vyjít vstříc. Vždycky jsem byla ta divná, nebyla jsem pro ně normální a nikdy jsem tam podle nich nepatřila. Prostě celá moje základka byla peklo,“ přiznává nyní Karolína.

Nedávno úspěšně zvládla přijímačky na pražské gymnázium pro zrakově postiženou mládež a od nového školního roku ji čeká jiné prostředí. „Jsou tam malé třídy, učitelka a asistentka pro všechny dohromady, tak jsem na to zvědavá. Bydlet budu na internátu hned u školy. A cestovat budu sama vlakem, naučila jsem se to. Jen si musím tu tabuli s informacemi napřed vyfotit na telefon a přiblížit, abych to přečetla. Ale už to tak nějak zvládám. Nejobtížnější jsou pro mě ale přestupy, zvláště na nějakém nádraží, které neznám,“ říká Karolína s tím, že v takových případech zatím měla štěstí na lidi, kteří jí pomohli. „Jen asi dvakrát se stalo, že nereagovali a šli dál. Prostě mě ignorovali.“

Kája také už od malička milovala sportování, ale když se jí v šesti letech nemoc rozběhla, musela některé sporty omezit, například jízdu na kole. O to víc jí začala bavit atletika, plavání nebo běh na lyžích. Na právě skončeném 27. ročníku sportovních her zrakově postižené mládeže v Plzni úspěšně reprezentovala v několika disciplínách vítězný domácí tým.

„Ve sportu je výborná, nejen v atletice a plavání, ale zúčastnila se třeba Olympiády dětí a mládeže v běhu na lyžích v loňském roce, kde patřila mezi nejúspěšnější sportovkyně. Loni tu byla vůbec nejúspěšnější sportovkyní mezi všemi a letos to zopakovala. Kája je klientkou speciálně pedagogického centra naší školy, které sdružuje děti s hendikepem z Plzeňského a Karlovarského kraje,“ říká Marcela Kulíšková, učitelka tělesné výchovy na Škole pro zrakově postižené a vady řeči v Plzni.

Při některých disciplínách musí Karolína využívat služeb traséra. Neobejde se bez něj například při běhu na lyžích nebo při delších tratích v atletice. „Naopak při plavání nebo sprintu jej nepotřebuju, protože tu skvrnu v zorném poli si dám před sebe do středu trasy a orientuju se podle špiček treter, na které vidím.“

Karolínu baví i muzika, zvláště ta česká, rocková. Chodí na koncerty a má ráda atmosféru hudebních festivalů. Všude ji doprovázejí její nejbližší, nejčastěji její sestřička. „Mám kolem sebe prostě skvělé lidi, včetně rodičů. A jaký mám sen? Chci cestovat, protože cestování miluju. Byla jsem zatím v Turecku, Egyptě, Francii a Anglii. Další moje cesta by mohla vést třeba do Říma nebo Řecka. A nebo nejraději do Paříže.“